osudná plavba parníkem
neshody s důstojníkem
jdu k raportu

Jak jsem byl uvězněn a degradován / část I.

Z Elizabeth jsme byli na různé lodě a do kasáren vyloděni. Já jsem byl zařazen do telegrafního kursu na telegrafní loď Gamma, která byla k tomu účelu u břehu uvázána a zakotvena ve Fisela, kde byla také škola pro ministy*. Tam jsme se vyučili klásti veškeré podmořské kabely, stavět bezdrátové stanice vysílací, prozatímní vedení telegrafní a telefonní. Seznámili jsme se s přístroji a prací s nimi. Celý kurz trval pět měsíců a po zkouškách jsem byl jmenován Telegraphengrupenführerem s dobrým prospěchem.
    Po vyškolení jsem se nalodil na pomocnou loď Pelikán (torpedomuterschiff) jako deckmeister na čtrnáct dní, se kterou jsme zásobili torpédovky po celé Dalmácii. Pak jsem byl přeloděn na loď Radecký (artilerüchulschiff) Fisela jako deckmaister na padesát dní a pak zas na admirálskou jachtu Lacroma jako motorsführer na dva měsíce pro admirála Monteculiho¹ při Kaiser-manöver, kde byl na císařské lodi Miramar 1. 7. 1906 naloděn Ferdinand de Este. Po všech cvičeních jsem byl naloděn na přístavní strážní loď Tegetthof a tam vyčkával další rozkaz k nalodění na loď Sankt Georg na letní cvičení na šest měsíců dvanáct dní 1906–1907, kde jsem byl zaměstnán jako Kvartierführer IV. a Fallrepsunteroficir a po té přeloděn na loď Albrecht, která kotvila v Gumboru-Kastel-Novo v boce Kotorské, jako Tenderführer na tři měsíce dvacet sedm dní.
    Pak jsem byl degradován a uvězněn na padesát pět dní v Carnisons-arestu v Cotoru. Vypíšu celý ten příběh, jak se vše seběhlo. Jako vedoucí parníku jsem měl jednoho důstojníka (Němec), topiče (Chorvat), bockmana (Istriec) a achtermana (Istriec). Posádka teda čítala pět mužů. Služba se dělala při lodi Gumboru a jezdilo se do Cotoru, Thedo, Kastelnovo a torpédové stanice v boce Kotorské. Bylo to jednoho krásného prosincového dne a to v neděli 1907. Měl jsem službu jako pohotovost s parníkem. Dostal jsem rozkaz: hned po obědě připravit parník, že pojedu se Schiffsleutnantem Cvirkovským vyplácet mužstvo, které bylo různě rozděleno na místech mimo Gumbor a jenom peníze (žold) a proviant se jim vozil. Zavolal jsem si mužstvo, dal jim pokyny a parník byl připraven k odjezdu. Byly právě dvě hodiny. Důstojník nastoupil na parník, dal rozkaz přistát na molu, kde vystoupil a za krátko se vrátil v doprovodu dvou dam, kterým pomáhal nastoupit na parník. Když bylo vše hotovo, dal rozkaz jeti na Kobylu – Kabalu (asi šest kilometrů od základny). Důstojník a dámy si posedali do proutěných pohovek a přídi parníku před kormidlem, které jsem obsluhoval. Jelo se krásně, žádný vítr a sluníčko pěkně hřálo. Za krátkou dobu jsem přistál na molu Kobyla, kde důstojník s dámami vystoupili a já dostal rozkaz čekat! Kobyla a Kabala jsou pevnostní stanice při vjezdu do boky Kotorské, jsou opatřeny vrhači torpéd a pozemní baterií a jsou postaveny proti sobě tak, že bez povolení by žádná loď neproplula. Po vyplacení mužstva vtrátil se důstojník a dámy zpět a jeli jsme vyplatit Kabalu. Pak jsem dostal rozkaz jíti do Teoda. Jelo se kanálem a blízko břehu, takže dámy byly spokojeny (to už bylo asi pět hodin). V Teodu vystoupili, zdrželi se v restauraci, opět nastoupili a dostal jsem rozkaz do Kotoru, kam jsme přijeli dosti pozdě a už trochu hladoví. Po vyplacení v Kotoru jsem jel zpět do Teoda, kde opět vystoupili a na můj dotaz, jak mám udržovat páru jsem dostal odpověď: „Bis ich zurück komme“². To znamenalo ostat pod parou, aby se mohlo hned jeti, až přijdou. Jelikož Kotor nebyl v programu a měl jsem ještě dalekou cestu před sebou, přemýšlel jsem, jak to udělám, až pojedu v noci bez světel? Lampy zůstaly v lampárně na lodi. Jelikož bylo už osm hodin večer a měli jsme hlad (důstojník se bavil s dámami v restauraci), šel jsem si koupit nějakou večeři. Topiče a achtermana jsem vzal s sebou. Strojník s bockmanem hlídali parník a hlavně páru. Když jsme přišli zpět, šli na večeři oni. Po krátké chvíli přišli zpět a teď se jen čekalo, kdy důstojník a dámy přijdou. Za hodnou dobu přišli nějak rozjařeni, posedali si a já dostal rozkaz do Gumboru na molo. Štěstí bylo, že moře bylo jako zrcadlo. Jel jsem bez světel do kanálu, kde už byla tma jako v pytli. Najednou z kanálu vyrazil poštovní parník Grafvurbtand a zahoukal dvakrát sirénou. Toho se všichni ulekli, povstali ze sedátek a pletli se mi před očima tak, že jsem dopředu neviděl, hleděl jsem pod plachtu, ale ani tak to nepomohlo. Poštovní parník nás minul po pravé straně a já jel plnou parou vpřed. Napředu se bavili polsky. Důstojník se domníval, že když se tak natahuji a stále hledím vpřed, že chci odposlouchat, o čem si vypravují a tak přišel ke mně, vzal kormidlo do ruky a říká mě, že mě u kormidla vystřídá, abych přivedl bockmana, což jsem udělal a přivedl jej. Důstojník dal kormidlo bockmanovi a ostatní že mu bude říkat. Na moje protesty, že neumí kormidlovat nedbal. Jelikož bockman asi nevečeřel a jenom se napil vína, trochu se kolíbal a tak ho důstojník chytil pod bradu, jenže klopýtl, strčil do něj a on upadl hlavou přímo na nohy jedné dámy. Tak jsem skočil, postavil ho na nohy a cítil jsem, že mám od krve mokré ruce. Tak jsem mu odepnul límec a utřel ho do něj, aby se viděla krev, až to jako korpus delikti ukážu na lodi. Důstojník kormidloval dále a už jsme se blížili k molu Gumboru.
    Bylo půl dvanácté v noci, když přistával k molu, ale nepovedlo se mu to, tak to zkusil ještě jednou a když jsem viděl, že mu to nejde, vzal jsem hák a přitáhl parník k molu, aby dámy mohly vystoupit, což se také stalo. Odvedl je domů, přišel zpět a přistával na lodi, což se mu také nepodařilo jako na molu. Vystoupil na palubu a hlásil službu konajícímu důstojníkovi, že jsme všichni opilí, aby nechal vzbudit korvé (druhá četa parníku), aby parník dali na místo. Nás pět pak poslal spát s poznámkou: „Zítra všichni k raportu“. Já měl na lodi dobrou pověst a nelíbilo se mi, že nám bylo řečeno, že jsme opilí. Ačkoliv byla již skoro půlnoc, šel jsem do kajuty lodního lékaře, vzbudil ho a žádal, aby mě prohlédl, jestli jsem opilý, kterýžto výrok udiven zamítl. Poděkoval jsem a šel z kajuty do poddůstojnické mensi, kde jsem se teprve najedl a spokojeně šel spát.
    Ráno jsme byli voláni k raportu a tam strojník, topič a achterman dostali odchod, bockman osm dní tmavou komoru a já šel do kajuty k veliteli (Komandoraport). Tam se věc projednávala a po uvážení jsem dostal jeden měsíc bordarest, ale nepřijal jsem to a žádal o soudní řízení (Schtrafauzugu*) v čemž mi bylo vyhověno, když jsem vytáhl z kapsy zakrvácený límec a ukázal veliteli. Dlouho se nic nedělalo a v neděli, když volný division šel na procházku, šel jsem se také trochu pobavit. Byl jsem ale zastaven štábním, že prý mám soudní řízení a proto nesmím na pevninu. Nechal jsem se předvésti k veliteli a ten chtěl ode mě čestné slovo, že se vrátím na loď, což jsem slíbil, že do dvanácti hodin budu na lodi a neprchnu na Černou Horu (Černá Hora nevydávala uprchlíků). Dělal jsem službu dále a jednou jsem byl vyzván k soudnímu výslechu do Kastel-nova, kde byl se mnou sepsán protokol a šel jsem opět zpět na loď. Ještě několikráte jem byl předvolán a dokonce i eskortován do Kotora, kde mě nepřijali bez papíru (chtěli mě nahnat strachu) a když jsem přijel na loď, tak jsem si stěžoval. Už se to neopakovalo, až mě najednou odvezli i s pytlem do Garnisous-Arest in Cataro, kde mě oberleutnant-Auditor přečetl rozsudek a to: „Pro neuposlechnutí rozkazu degradace na matrose 4 třídy, osm týdnů vězení s tvrdým lůžkem a postem v měsíci“ a dodal: „haben sie notvendik gehabt frech zu sein?“ (měl jste zapotřebí býti hrubým?)³, na což jsem mu odpověděl, že se to jednou ukáže. Byl jsem předán dozorci, odevzdal bodlo a hvězdy jsem si sám odpáral a pytel dal do skladu. Byl jsem pak umístěn do cely, kde byl četař od pevnostní barerie (Němec), také degradovaný a tak jsme spolu trávili celý ten čas, abych tak řekl v dobrém, neboť kouření a víno nechybělo, to jsme si nechali donést od starého profouse Bištance, Chorvata, velitele věznice. Já mu za to maloval všelijaké klikiháky a on se tomu smál a dal nám všechno, co jsme chtěli. Jelikož chodili vězňové řezat a štípat dřevo pro nějakého generála nebo důstojníka, který tam bydlel s rodinou a tam od paní nebo od kuchařky se dostávala svačina a kuřivo, tak jsem požádal starého, aby mě také pustil trochu ven. To dřevo jsem štípal a venku byl asi jen třikráte. Jednou byla přehlídka věznice a bylo dovoleno přednést svoje prosby a stížnosti. Žádal jsem, aby mě bylo dovoleno opustit věznici o několik dní dříve (asi čtyři dni) abych mohl s kamarádem cestovat do Pulji. Vzaly na vědomí a že budu vyrozuměn. Starý profous přišel mě druhý den vyřídit, že mojí žádosti nebylo vyhověno.
    Tak jsem ještě týden čekal a 9. 3. 1908 jsem byl propuštěn z věznice. Opět na svobodě jsem dostal žold a papíry a v noci jsem jel parníkem Bosnia do Pola. Když jsem byl v kanceláři a profous mě dával žold a papíry, vyzradil mě, že jsem byl falešně odsouzen a až přijedu do Pola, abych ihned žádal o Akten-revision přes vyšší soud ve Vídni. Přátelsky a kamarádsky jsem mu poděkoval, otevřel jsem pytel a daroval mu prádlo, punčochy, trika, spodky, šály a ještě takové věci, které mohl upotřebiti, za což mě poděkoval a slíbil jsem mu, že vše provedu a pomlčím o všem. Po obědě jsem zašel do Osterie co jsem měl zbytečného v pytli prodal jsem, abych se s tím zbytečně netahal, najedl, napil a v noci v jedenáct hodin jsme opustili přístav Cataro a vyjeli z Boky Kotorské. Ráno, když jsem se probudil, byli jsme již v Zadaru a odpoledne jsme přijeli do Pola. Jak jsem opustil Bosnii, šel jsem do kasáren, ke třetímu praporu (telegrafní) a tam se hlásil a žádal o připustění k raportu, což se také druhý den stalo. Velitel praporu schiffsleutnant Burstýn jak mě viděl řekl: „Ja, Herget vas ist mit ihnen?“⁴ (To byl on, který mě nabádal, abych bubnoval, když vedl mužstvo do kostela v Schanghaji) a já jsem mu všechno vysvětlil a zakrvácený límec ukázal. Pak řekl: „Pojďte Herget k deporaportu,“ kde byl velitelem corvetenkapitän Radakovsky, který byl také se mnou v Číně. Domluvili se mezi sebou, že to pošlou do Vídně sami, takže nemusím jíti ke corpsraportu, kde byl velitel schiffskapitän Grünrenberger (velitel na „Aspernu“ v Číně). Po tom všem se mě zeptal velitel, kam chci jíti na loď? Žádal jsem na Gammu, abych tam mohl vyčkávat k předvolání k obnovení soudního řízení, což schválil a po obdržení papíru jsem šel na Fiselu loď Gamma jako matros IV. tř. Tam jsem byl přidělen bootsmannovi a maloval jsem kotvy na nátrže pitné vody, aby tak čas uběhl.

Poznámky pod čarou:

1. Adm. Count Rudolph Montecuccoli /1843 – 1927/ 
2. Až přijdu zpět
3. Haben sie notwendig gehab frech zu sein? něm. – Měl jste zapotřebí být příliš drzý?/kostrbatý překlad/
4. Ja, Herget was ist mit ihnen? něm. – Ano, Herget co je s nima?