hledání budoucího povolání
nástup k námořnictvu
cesta do Poly


Jak jsem opustil Prahu


Psal se rok 1898 Praha IV. Pohořelec. Vychodil jsem školu a šel jsem do učení do Tábora jako kupecký učeň. Bylo mě tam určeno místo za obchodem v malé místnosti, kde bylo uloženo několik sudů a v nich olej, petrolej, a nějaká mazadla. Postel byla stará ve velkém nepořádku, místnost chladná bez kamen. Proto jsem zaměstnání nepřijal a odcestoval domů do Prahy.
    Několik dní jsem byl doma, pak nastoupil na místo holič, vlásenkář u Fränkla Praha III. Valdštejnská ulice. Jako učně bylo mojí prací každý den uklidit a čekat na pomocníka a pak na mistra. Při práci jsem mydlil, umýval a když práce nebyla, vyčesával jsem donešené ženské vlasy, z kterých se pak dělaly copy a krepy pro paruky. V sobotu se pracovalo dlouho do večera a v neděli do dvou hodin. Ve tři hodiny jsem pak šel s mistrem do Národního divadla, kde mistr líčil a maskoval herce k představení, takže jsem přicházel domů pozdě. V týdnu, když nebyla práce, jsem upravoval paruky a dělal copy. Jelikož to byla stále stejná práce a žádný plat, nechal jsem toho a do třetice jsem nastoupil na místo jako učeň sklepník v první pražské plzeňské pivnici „U Choděrů“, Praha Ferdinandova třída1. Byl jsem přidělen do sklepa, kde byl jeden sklepmistr po vyučení a tři učedníci. Já byl čtvrtý. Bylo zde uskladněno 700 hl plzeňského piva, které se každý druhý den doplňovalo, neboť se denně deset až dvanáct hl vytočilo. Sudy byly na trámech tři na sobě z každé strany sklepa, který byl vydlážděn a každý den se pilinami zametal. Pivo se točilo ve sklepě přímo ze sudu a výtahem se posílalo do výčepu, kde byl jeden učeň a pokladní. Dále byly ve sklepě dva dlouhé stoly čtyřmetrové s plechovými tácy kam se ukládalo roztočené pivo, které se pak dotáčelo ležákem. Do čtyř hodin byl malý provoz, ale od šesti až do rána byla práce, jelikož když skončilo představení v Nár. Divadle, tak občanstvo a pak i herci přišli na dobré pivo. Každé pondělí, středu a pátek byl koncert, tak bylo vždy návštěvníků dost. Účinkoval kapelník Šustr se čtrnácti členy orchestru a kapelník Pedel se šestnácti členy orchestru. V neděli a ve svátek se nehrálo, neboť návštěva byla dobrá. Osazenstvo restaurace Choděra činilo sto osob. Tam se odbývaly ty největší svatby a schůze, neboť ještě nebyl vystaven „Representační dům“ u Prašné brány2.
    A tam statečně setrval do doby, kdy přijel do Prahy bratr na třicetidenní dovolenou. Byl námořníkem. Matka byla doma, otec v nemocnici (často jsem ho navštěvoval s plzeňským) a bratr Jiří ještě chodil do školy. Najednou se stalo, že jsem jaksi ochaboval v práci a každý den jsem krvácel z nosu, a tak jednoho dne jsem vypověděl a šel domů. To bylo po odchodu bratra na moře, na které jsem sám vzpomínal, ačkoli jsem ho viděl jen na papíře. Proto jsem šel do Brusky (vojenský útvar), a tam se nechal odvést k námořnictvu. Schopný 29. prosince 1900 jsem opustil rodiče a Prahu.
    Vojín, který mě dovedl na nádraží, mě i s papíry předal výpravčímu a vlak se pohnul směr Vídeň. Cestou jsem stále vyhlížel z okna a díval se na krásy přírody, která mě pořád utíkala rychlostí vlaku zpět. Neustále se objevovala nová a nová města a vesnice, řeky a hory, až jsem unaven lehl na lavici a na chvíli usnul. Po probuzení jsem zaujal zpět místo u okna, odkud jsem pozoroval jak lidé nastupovali a vystupovali. To už se mluvilo německy, neboť jsem se blížil k Vídni; poprvé v životě.
    Ve Vídni jsem dostal na vojenském velitelství žold a jídlo. Vojínem jsem byl odveden ke vlaku a zase sám cestoval na Polu3. Tady jsem opět viděl krásy celého rakouského území, projel několika dlouhými tunely přes Tyroly až na očekávanou Divaču4. To je železniční uzel na Polu – Triest – Vídeň. Zde jsem byl předán na vlak tam stojící směr Pola. Zavazadlo jsem neměl žádné, jenom jedno prádlo, neboť mně bratr vysvětlil, že se pak všechno pošle zpět domů. Proto jsem měl jen to nejnutnější. Jak jsem vstoupil do vlaku, viděl jsem opravdové mladé námořníky, kteří mezi sebou mluvili česky, německy a italsky. Jelikož jsem se stále díval oknem, nezajímalo mě co námořníci mezi sebou mluvili. Až konečně se jeden odvážil zeptat kam jedu. Moje odpověď byla: „K námořnictvu“, načež se dali do smíchu a já nevěděl proč, až jeden z nich řekl: „To jsi měl raději skočit do vody než jít k marině.“ Ale mě to bylo jedno - ať se smějí však ono to nebude tak zlé jak to dělali.
    Kraj kterým jsem jel byl chudý, ale samá vinice, sem tam kousek lesa, pole chudá, kamenitá, ohraničená nasbíranými kameny, které nemají místní kam dát tak si z toho udělají zeď okolo políčka. Roste tam víno, kukuřice, olivy, fíky, datle, citrony a pomeranče, sem tam nějaké zrno. Přijížděli jsme do Kanfanáro (přestupní stanice do Tirána)5. Tady jsem viděl už víc námořníků, kteří nastupovali, přisedali a vykládali o životě na moři. Nadávali a zrazovali mne, ale já je nechal povídat a hleděl oknem, jestli už nebude vidět moře. Když jsme přijeli do Dignana6, to je přestupní stanice do Poly, tak jsem spatřil na západní straně po západu slunce, jak se obloha dotýká mořské hladiny. Jak to bylo krásné, třebaže bylo již deset hodin večer.


Poznámky pod čarou


  1. Dnes Národní třída
  2. Míněn zřejmě Obecní dům.
  3. Pola/Pula – město na Istrii /Chorvatsko/.   
  4. Samosprávný územní celek na severozápadě Slovinska, několik kilometrů od hranice s Itálií.
  5. Vesnice a obec v centrální části Istrie /Chorvatsko/.
  6. Obec v provincii Udine v italském regionu Friuli-Venezia Giulia, který se nachází asi 80 km severozápadně od Terstu a asi 25 km na západ od Udine.

 


Jak jsem opustil Prahu

/album/jak-jsem-opustil-prahu/a18-restaurant-u-choderu-jpg/
/album/jak-jsem-opustil-prahu/bratr-jiri-herget-1903-kopie-jpg/
/album/jak-jsem-opustil-prahu/bratr-rudolf-herget-pola-1906-kopie-jpg/
/album/jak-jsem-opustil-prahu/frantiska-hergetova-roz-dajcova-zemr-1901-kopie-jpg/

—————


Diskusní téma: Jak jsem opustil Prahu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.