zastihl nás tajfun
souboj s vlnami
příjezd do Yokohami
návštěva "zábavního podniku"


Jak jsme přežili tajfun

Brázdili jsme vodu dál a k večeru se nějak ochladilo, což znamenalo nějakou změnu. Začal vítr a stále zesiloval. Vlny už byly dosti velké, a tak byl dán rozkaz všechno mužstvo do podpalubí a vchody hermeticky uzavřít, což se ihned provedlo. Dvanáct mužů zůstalo na palubě jako pohotovost. Loď skákala proti vlnám, které se stále zvětšovaly a přelévaly se přes palubu. V podpalubí bylo hrozně, neboť všichni byli postiženi mořskou nemocí a jen se povalovali sem a tam. Na palubě byla vytažena dvě lana, od přídě na záď, aby se mohl pozorovatel přidržet, když se měnila stráž. Jinak by byl smeten do moře. Přední paluba byla na několika místech podepřena, aby vlna, která by se o palubu rozbila, nezpůsobila zkázu lodě. Vlny dosahovaly obrovských rozměrů a nebylo možno dále jeti. Otočit se v takové sto osmdesát metrů dlouhé vlně však nebylo možné. V jedenáct hodin v noci dospěl tajfun vrcholu, a tak nechal velitel obsadit všechny světlomety k pohotovosti. Dva na stožáru v koši a dva na velitelském můstku. Tajfun je nejsilnější vítr v Tichém oceáně a při tom je přírodní vlna, která jde přes vlny a tu jsme právě hledali světlomety. Velitel věděl, že to není jen tak otočit se (loď byla devadesát pět metrů dlouhá a vlna sto osmdesát), takže jsme byly ve vlnách schovaný a jeli stále proti větru, aby to s námi nekolíbalo. Třebaže jsme jeli plnou parou vpřed, vítr a vlny nás tlačily zpět. Velitel vyrozuměl strojovnu, aby byli pohotově, jakmile dá signál plnou parou levý stroj vpřed a pravý vzad, abychom se rychle otočili až bude příležitost. Reflektory se rozsvítily a teď se hledala ta přírodní vlna na které moc záleželo, abychom se dostali živí a zdraví z tajfunu, který tak řádil. V takovém vlnobití na záchranu není nic platné, člun se nemůže spustit, to se může spustit jen záchranná bóje, která při dopadu do vody zapálí hořák, který v noci svítí a ve dne dělá hustý kouř, aby se brzo našla. My jsme však nic takového nepotřebovali, bylo to marné. Bylo asi dvě hodiny po půlnoci, když se ozval výkřik z koše „deck ahoj“. Když se mu ozvala služba, tak hlásil, že se vlna blíží a stále na ni svítil. Velitel strojním zařízením ohlásil strojovně, že už přijde rozkaz, aby se připravili, najednou jsme se ocitli ve vlně a rozkaz strojům byl dán což bylo znát a teď to začalo. Točili jsme se doprava a vlny nás (zatajil se nám dech a drželi jsme se jeden druhého) skoro převrátili, ale v tom nás druhá vlna zase postavila. To se nedá napsat ani slovy vylíčit, jen na vlastní kůži zažít. Jak to vypadalo v podpalubí si každý může představit. Co bylo na levé straně přelétlo na pravou a pak zpět, nemocní se tloukli jeden o druhého a žádný nevěděl, co se děje. Snad konec.Vlna se přes nás přelila i do pravého komínu vnikla, oheň uhasila, a tak jsme jeli na devět kotlů, ale už nebylo třeba, neboť jsme jeli teď s větrem a vlnami o závod. Oba dva stroje pracovaly stejně dopředu, ale už né plnou parou. Jeli jsme s vlnami, které nás opět zalévaly zezadu, takže jsme byli mokrý na kůži a když jsme se usušovali u komínu a zatřepali sebou, tak z nás padala sůl. Rychlost vln byla taková, že jsme jim stačili a jeli chvíli z přídí do vzduchu (zadní vlna nás zalévala) a chvíli opět záď byla ve vzduchu, takže šrouby pracovaly na prázdno a pak nás opět vlna zezadu zalévala. Tak se nemuselo přidat páry, abychom jeli zároveň s vlnami.
    V podpalubí bylo všechno na sobě v hrozném nepořádku a teď, při jízdě s vlnami, onemocněli i ti, kteří se ještě drželi. Taková nemoc je strašná, nic se nechce dělat, ani pít, jíst a ani spát nemůže. Člověk je na všechno lhostejný a kdyby ho chtěl někdo zmlátit, tak ani nedutne. Jeli jsme v takovém stavu až do čtyř hodin ráno, když jsme v dáli uviděli pevninu. Pro posilnění jsme nechali vědět do podpalubí, že brzo budeme v přístavu a všichni hned ucítili na sobě jakousi nebojácnost. O šesté hodině ráno jsme se vlnám ztratili a zabočili do malého zálivu, kde už žádné vlny nebyly, hodili kotvu a třebaže byl silný vítr, byli jsme chráněni od vlnobití. A teď byl dán rozkaz všechny schodiště uvolnit a otevřít, aby se mohli všichni z podpalubí trochu vzkřísit, neboť jak lezli na palubu, bylo to jako vzkříšení. Pohled na ně byl ubohý, každý jako papír bílý, zamazaný a sotva stál na nohou. Hned se daly pumpy do pohybu a už se každý máchal ve vodě, aby se osvěžil a hlavně řádně umyl, neboť měl večeři za ušima a v uších, nekterý i v kapse a za krkem, co mu tam dal kamarád, který ležel vedle něho.
    Po osvěžení byla káva, třeba jenom černá, každý jí rád vypil a žaludek posilnil. Když už každý všechno vyvrhl, co v žaludku měl, potom při nucení šla z něho jen zelená voda. Toho smíchu co bylo netřeba ani vypisovat, jak se jedem druhému smál a pak těm, kteří v přístavu nebo na pevnině byli jako h/kukulové* a v moři byli jako putinka hezky v koutku. Tentokráte byli i důstojníci postiženi mořskou nemocí, ale měli koňak a my nic. Mezitím, co se uklízelo a všechno mylo, dělaly se mezinárodní signály z pevnosti, že jsme unikli šťastně Tajfunu a změnili směr cesty místo do Jokohamy1 do Kobe a žádali o povolení vjezdu do přístavu. Asi za hodinu přijely tři torpédovky velkého typu. Dvě zůstaly asi pět set měrů státi od nás připraveny s vrhači torpéd a jedna stála na boku lodě z které vystoupil japonský důstojník, převzal velení, vytáhla se kotva a on vedl sám loď přes minové pole do přístavu Kobe. Tam jsme se uvázali na bóji a zůstali delší čas, až nám z arsenálu na lodi opravili všechno, co Tajfun poškodil. Také naši loď z přístavu fotografovali a malíř vymaloval Alžbětu v Tajfunu ve velkém oceáně 17. 10. 1904. Velký obraz olej 100 x 60 cm pak ofotografoval, udělal menší 20 x 15 cm, vybarvil a na lodi pak mezi mužstvo rozprodal. Originál olej daroval veliteli. Odpoledne bylo volno a tak hudba a volné mužstvo šlo na pevninu. Ve městě nebylo mužů, byli ve válce, jen ženy a děti, starci a už také ranění a mrzáci, ale nikde žádný zármutek, všude čisto. Ostatní, co byli práce schopní, pracovali na pevnosti a v přístavu při vykládání materiálu ze zabavených lodí. Jinak vedli život vlastenecký a nás si bedlivě prohlíželi a nedůvěřovali nám, neboť mysleli, že jsme Rusové, ale bylo jim vysvětleno, že jsme Rakušané na cestě do Jokohamy. Ve městě byl také vystaven ten samý obraz, co dostal velitel a proto věřím, že si každý kopii toho obrazu koupil, časem se na něj podívá a při tom si vzpomene, že mohl být tenkrát 17. 10. 1904 již na dně Tichého oceánu. Po opravě lodi (pracovali na lodi civilisté Japonci z arsenálu) naložili uhlí a připravili jsme se na další cestu do Jokohamy a to už jsme nejeli ven na moře, nýbrž jsme jeli okolo pobřeží mezi ostrůvkama takže jsme viděli pěkné pobřeží Japonska. Jeli jsme volně, bez obav, protože tam už nebylo minové pole. Dopluli do přístavu Jokohama. Odpálili dvacet jedna ran z děla, hodila se kotva a hudba a volné mužstvo šlo na pevninu. Hudba hrála u konsula při návštěvě japonských důstojníků a našich až do ranních hodin. Přístav je krásný, úhledný, ulice rovné, asfalt, domy a domky různé velikosti v řadách se zahrádkami a samé květiny, japonky a mládež pěkně oděni v kimono a dřeváčky, což se nám líbilo, že při chůzi to hezky klapalo.
    Hudba chodila hrát každý den do hotelu, kde bylo důstojnictvo kotvících válečných lodí, i z civilních lodí, které čekaly na vojsko z Tokia na bojiště do Manžuska. Navštěvovali jsme také a často Dai-budžu2 Joži-vala3 tj. společenský dům, kde jsme se pobavili. Z přístavu jsme viděli každý den odjíždět velké parní lodě s vojskem, které přijelo vlakem z Tokia do Jokohamy a lodí pak na Koreu a do Manžuska na frontu. Na lodi byl život veselý, loď se udržovala v pořádku, odpoledne se chodilo na pevninu a já jsem při hudbě ještě pomáhal vyvolávat desky, co venku fotografoval kapitán Kůrka, se kterým jsem občas chodil fotit za město příbytky Japonců rybářů, pagot a různých projektů. Kap. Kůrka byl dobrým horolezcem a také se vypravil vystoupit na známou sněžku Fudži-jamu, na které je věčný sníh (vyhaslá, ale posvátná sopka). Domů jsem posílal dopisy, doporučené a to v samých známkách tak, že obálka byla celá polepená a japonskou poštou orazítkovaná, aby bratr Jiří a strýc Josef jako filatelisté měli známky. Posílal jsem je z každého přístavu, kde jsem byl. V přístavu jsme zůstali delší čas (šest neděl), a tak jsme si udělali výlet s hudbou asi deset kilometrů za město. Hudba hrála slavnostní pochod, ostatní si vypůjčili kola a jelo se s rykšou až do hotelu Mikado. To si poddůstojníci zjednali a také financovali. Zábava byla pěkná, domorodcům se to líbilo a nám také. Bylo dobré víno a pivo také a geiši obsluhovaly. Pozdě večer jsme se pak v dobré náladě vraceli na loď.


Poznámky pod čarou:


  1. Jokohama – hlavní město prefektury Kanagawa v Japonsku. Je to druhé největší město a největší přístav v Japonsku.
  2. Daibutsu – japonský výraz znamenající doslova Velký Buddha, který odkazuje na jednu ze soch Buddhy nebo jednu z jeho různých inkarnací. Zde pravděpodobně míněno jako název konkrétního „zábavního“ podniku.
  3. Yoshiwara – tradiční čtvrť prostituce a zábavy nedaleko Tokia. Poničena ohněm v roce 1913 a později téměř zničena zemětřesením v roce 1923.

Jak jsme přežili tajfun

/album/jak-jsme-prezili-tajfun/a17-10-1904-s-m-s-kaiserin-elizabeth-in-tajfun-kopy-jpg/
/album/jak-jsme-prezili-tajfun/portret-z-yokohami-lod-elizabeth-1904-jpg/
/album/jak-jsme-prezili-tajfun/foto-s-japonkou-yokohama-1904-jpg/
/album/jak-jsme-prezili-tajfun/japonka-sisi-yokohama-17-10-1904-deibutschu-jozivara-jpg/
/album/jak-jsme-prezili-tajfun/a20-yoshiwara-girls-kol-1910-jpg/

—————


Jak jsme přežili tajfun / Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.