Na lodi Schwarzenberg
Dne 7. ledna 1901 jsem byl do námořnického kroje obléknut s příslušenstvím, co každý musí mít. Byl jsem připraven k odjezdu do Šibenica, kde kotvila školní loď „Schvarzenberg“1 pro výchovu lodních plavčíků, instruktorů. 8. ledna jsem byl stráží odveden do přístavu, kde na molu stála menší civilní loď „Bosnia“, se kterou jsem večer opustil Polu a jel do Šibenica. Škoda, že jsme jeli v noci. Nic jsem neviděl, jen tam, kde jsme stavěli a různý materiál vykládali neb nakládali, což provádělo samo mužstvo parníku. Stroje mně nedaly spát, tak jsem vyšel na palubu trochu se poohlédout, jak to v těch přístavech vypadá. Pak ale siréna zahoukala a opět jsme jeli dále okolo pobřeží Dalmácie se zastávkou Lusinpicolo2 a Zadar. Konečně ve dvě hodiny, 9. ledna, jsme dorazili jsme do Šibenica na molo, kde jsem vystoupil a čekající parníček z Magdaleny mě odvezl na Schvarzenberg, kde mě již bratr Rudolf očekával. Jelikož loď Schvarzenberg jest od přístavu vzdálena 3 míle, dojíždí malý parníček do přístavu pro zásobu potravin, masa, pečiva a osoby, které služebně obstarávají různé věci pro loď. První moje bylo podívati se na obrovskou plachetní trojstěžní loď, která byla tak zakotvena ze čtyř stran, že žádný vítr nemohl jí pohnout. Pravým bokem byla na molu tak, že mezi ní a molem byl plující most v délce asi 20 metrů, z kteréhož byly schody dřevěné, široké až na palubu lodě. Loď byla vysoká od vody osm metrů, pod vodou šest metrů. Stožáry měly 40 metrů. Na palubě byla děla lehčí ráže, v podpalubí těžší ráže (to vše ku cvičení) a ubikace pro mužstvo. Pod prvním podpalubím byly učebny a ruční pumpy, kajuty pro instruktory a důstojnictvo a v dolejších místnostech byly skladiště plachet, šatstva, proviant, na přídi lodi kobky a různá menší skladiště.
Jak jsem přišel na loď přidělili mě do přípravky vedoucímu, který pak pro mě obstaral veškeré prádlo, šaty, zimník, řemeny, obuv, kartáče a vše podle výměru. Každý kus oděvu, prádla a ostatního muselo býti označeno jménem, bílou neb černou barvou a to tak, že čitelně. Jelikož ale jsme byli dva stejného jména, tak jsem musel na každý kus dvakráte dát jméno. To se vyřezalo do gumy neb dřeva a pak se jen razítkovalo. Vysvětlení k tomu označení jménem: prádlo se dávalo prát do vesnice Magdalena, kde ženy našly obživu pro rodinu. Když donesli na loď prádlo s označením útvaru, rozdávalo se hozením, kde se ozvalo vyvolané jméno. Prádlo se měnilo každou středu a neděli a každé pondělí a čtvrtek se dávalo špinavé prádlo k praní.
Na lodi bylo mužstvo rozděleno na II., I., ročník a přípravka, ve které se vyučovalo německy. Přijímací doba k námořnictvu bylo 4. září každého roku a každým rokem se postupovalo. Instruktoři se někdy měnili. Dále bylo mužstvo označeno: II. ročník nosil jeden červený pásek na rameni, I. ročník nosil dva červené pásky na rameni a přípravka nic. Na límci v rohu byl označen bílou širokou páskou ten, který se dobře učil, a když byl vymustrován dostal hodnost jako marsgast tj. dvě hvězdičky, matros I. třídy jedna hvězdička a II., III., IV. třída nic. Každý dostal svoje číslo a to musel mít namalované na posteli (hengematrace3) a na pytli, ve kterém měl uloženy svoje věci, které musely býti do čtverce složeny do různobarevných šátků svázány (kterých se v čas potřeby používalo jako signálu) a tak do pytle uloženy, aby byl pytel do délky čtverhranný. Pytel (zavazadlo) se ukládal do přihrádek v podpalubí, na které dával pozor námořník s vytaseným bodlem, jako pose4. Pro svoje věci mohl jen na zvláštní povolení, nebo na signál každého rána, když byl povel k převlékání před vyučováním. Totéž očíslování bylo na lůžku (dva metry dlouhá, jeden metr šíroká silná plachtovina, do které na koncích se vpletou provázky /buliny/ , aby se dala postel zavěsit, deka přehodit a hotovo. Ráno, když je budíček, rozdělá se lůžko, rozloží na zem, deka se složí na čtyři díly, kraje plachty se založí na deku a pak se stočí dokulata tak, že to vypadá jako pytel mouky. Svázána třikrát kolem a čisto musí zůstat uprostřed, aby všechny tvořili jednu čáru a kdo má špatně smotanou, musí znovu rozbalit a opět zabalit).
Když jsme byli hotovi s razítkováním prádla, tak mě bratr provedl všemi místnostmi a vysvětlil vše, na co jsem se ptal. Po večeři jsme šli na palubu mezi Čechy, kterých bylo dost, a tak jsem se s nimi seznamoval. Od šesti do osmi hodin jest volno, a tak se zpívalo ve všech řečích co mělo rakousko-uherské mocnářství. Jelikož byla zima, tak pro zahřátí se provozovaly všeliké hry, neboť po večeří byl rozkaz všechno na palubu, aby se podpalubí řádně uklidilo, zametlo, neboť sloužilo jako místnost pro spaní. V půl osmé bylo voláno pravou stranu uvolnit, aby se také paluba mohla zamést, a tak se každý hnal, aby přeběhl na druhou stranu a stalo se, že celá loď se rozkymácela a zůstala nahnuta na levý bok. Když bylo zameteno, opakovalo se hlášení a všichni se zas hrnuli zpět, aby se také druhá polovice mohla zamést. Pět minut před osmou bylo voláno službu konajícím přestat kouřit, trubač byl již připraven a po úderu 4 x 2 na zvon trubač zatroubil, aby všechno mužstvo nastoupilo. Každý se postavil na svoje místo k útvaru, vedoucí čety spočítal mužstvo, dal hlášení službu konajícímu instruktorovi, který obcházel všechny útvary, a když bylo vše hotovo dal rozkaz: "čelem vzad“ a to si každý vzal svoji postel z relínku (místo kde byly postele urovnány) a postavil se zpět na svoje místo. A jedna četa za druhou chodily po schodech do podpalubí, kde si každý svoji postel na svojim vykázaném čísle zavěsil. Teď se už mohl svléci, ze šatů udělat polštář a z košile bílý povlak, boty zavěsit za hlavu na hák, vyskočit si do natažené postele, dekou se přikrýti a spát. Když nemůže člověk usnout, tak se trochu rozhoupá a pak usne. Stává se často, že jeden do druhého nohama kope a tak se všichni houpou, křičí, až službu konající musí zakročit. Stávalo se také, že starší ročník mladšímu rozvázal ve spaní postel, ten spadl, probudil se na zemi, nikoho neviděl, tak znovu postel uvázal a spal pak až do rána. O deváté hodině byla runda tj. že službu konající důstojník profous5 (kancelářský poddůstojník) a námořník s kahanem procházejí všemi místnostmi, kde se hlásí službu konající plavčík, že je vše v pořádku a v tu dobu nesmí nikdo na palubu. Schodiště a okna byla zavřena, aby přes noc bylo trochu tepla, neboť se loď nevytápěla. Pět set takových visacích postelí trochu tepla vydá. Ráno v šest hodin se ozve trubač, který hlásí, aby každý vstal, oblékl se a postel zamotal. Když je hotovo, jde se na palubu a jak trubač zavolá, všechno mužstvo na palubě se postaví na svoje místo, udělá se hlášení a postel se uloží. Pak je volno a příprava k snídani, kde u svojeho stolu dostaneme půl litru černé teplé kávy a bílý chléb. Pak je opět volno, aby se každý šel umýt. V sedm hodin je nástup. Rozdělí se práce pro čištění celé lodě a to každý den. Když se drhla paluba, musel být každý bos, boty uvázané vzadu na řemeni, aby se mu nenamočily. Pak se čistil kov. V osm hodin se vytahovala vlajka a všichni museli státi v pozoru a držet pravou ruku u čapky u pravé skráně. To znamenalo konec čištění a následovalo volání, aby se každý šel převléknout, očistit a hlavně co má každý obléknout. Ve třičtvrtě na devět pak byl nástup na přehlídku, jestli je každý čistý a všechno v pořádku. Kdo byl špinavý byl potrestán (nedostal víno) a ve volném čase musel na palubě nebo terase dát vše do pořádku. A kdo byl nedbalý, také dostal trest a to stát hodinu na žebříku. Při úderu deváté hodiny rozdělily se útvary na školení a to: roztažení, zabalení plachet, cvičení ve člunu, s kotvou, puškou, dělem, vlajkami, cvičení pochodu na pevnině, střílení puškou, dělem, torpédem, minou. V učebnách jsou to pak počty, zeměpis, morsé6, signály a hlavně němčina. Každý pátek od rána do půl dvanácté jsou cvičení lodní a to: opuštění lodě, bojový postoj, oheň na lodi, díra v lodi, muž mimo loď. Ke každému cvičení má každý svoje místo a musí tam býti. Cvičení končí deset minut před dvanáctou, pak se volá k obědu. Dva muži kteří jsou určeni u stolu donesou víno a chleba, z kuchyně maso, polévku a příkrm, to vše rozdělí do připravených misek. Po obědě jde každý na palubu lehnout si na slunce, nebo si čte a ti dva u stolu všechno umyjí, očistí a uklidí. Ti dva, co připravují stoly k jídlu se každý týden mění. Od dvou hodin do pěti je opět školení, pak volno, v šest hodin večeře, do sedmi hodin padesáti minut volno a v osm hodin je nástup a pak se jde spát. To se opakuje denně. Jednou za měsíc se perou postele a při tom se větrají deky (rozvěsí se na žebřících). Toto byl popis každodeního života plavčíka na učební lodi Schvarzenberg.
Po krátkém čase jsem byl přidělen k lodní hudbě, a to tamborášům7, kde hudební mistr Štufka, přidělený do námořní hudby v Pole, vyučoval plavčíky hudbě. A tak jsem se učil na berdu8, bugáriu9 a bubny (bicí nástroje). Bylo nás třicet a dobře jsme hráli.Každý večer jsme hráli před důstojnickou mensí10, a tak jsme často dostávali dvojité víno. Zkoušky se prováděli mimo vyučování.
V květnu se připlavily tři menší lodě a to Artemisia, Brávo a Cameleon k vyplutí na dva měsíce cvičení v otevřeném moři Adriatickém. Hudba byla naložena na velitelské lodi Artemisia. Na každé lodi bylo osmdesát mužů posádky rozděleno pro dva stožáry a bukšprit (to je na přídi lodi). Osazenstvo jednoho stožáru bylo čtyřicet mužů, totiž čtyřicet chlapců, ze kterých byli také čtyři použiti pro kormidlo. Po rozbalení a spuštění plachet, seběhlo se mužstvo na palubu, kde se chopilo provazů, aby plachty byly napnuty podle větru. Lodě jely za každého počasí a větru. Na prvním stožáru zůstal jeden plavčík, seděl na druhém ráhnu, aby hlásil vše, co vpředu vidí a to tím způsobem, že volá na palubu „dek ahoj“11. Na palubě se ohlásí službu konající píšťalkou a pozorovatel hlásí na straně větru plachetní loď nebo skalisko či parník, zkrátka vše se hlásí velitelovi lodě. Každý ročník měl svoje instruktory od všech specialit, jednoho kadeta a důstojníka. Z velitelské lodě se dávaly rozkazy pomocí vlajek a ostatní je vzaly na vědomí tak, že se každý signál u ostatních opakoval. Bylo-li moře moc rozbouřeno, nebo jsme nestihli přístavu, zakotvilo se někde za ostrůvkem, abychom byli chráněni od mořského příboje. Ráno se vytáhla kotva a jelo se opět na moře. Při takovém cvičení v moři, při plné jízdě větrem poháněné lodě, bylo krásné, když jsme se na jeden bok nahnuli a sem tam nějaká ta vlnka dostala se na palubu a namočila všechny tam stojící neb sedící. Nikdo si ale z toho nic nedělal, neboť bylo teplo 25–30 stupňů celsia a takové nečekané ochlazení bylo příjemné. Když byl vítr silnější, sundávaly se plachty i vrchní stožáry a jelo se jen na spodní stožár a plachtu. Přitom bylo obyčejně postiženo dosti mladých nezkušených chlapců mořskou nemocí, která je trápila celý čas až do uklidnění moře.
Mořská nemoc je způsobena velkým kymácením lodě, které je hříčkou vln. Postižený je zmalátněn, nechutná mu jíst ani pít či kouřit, ale vydá ze sebe co snědl; stále zvrací ani ležet nemůže a nechá se sebou dělat všechno. Ti, kteří jí prodělali a cítí se dobře, snědí a vypijí za postižené a přejí si, aby to hodně dlouho trvalo. Po utišení moře zájezdem do úkrytu, kde vlnobití ochabuje, postižený dostává chuť k jídlu a pití. Jestli si něco schoval tak je dobře.
Druhý měsíc se už jezdilo i v noci okolo pobřeží, ve dne jsme pak stáli v přístavu neb někde za ostrovem. Když nás vítr z přístavu vyhnal, bylo pozorovati světla přístavu, vesniček i majáku a kolem jedoucí plachetnice a parolodě.
Služba na moři trvala čtyři hodiny, v přístavu dvacet čtyři hodin. V neděli se obyčejně stálo v přístavě a odpoledne jsme měli společnou vycházku pod dozorem instruktora, který nám cestou vypravoval o různých příhodách na moři, například velké námořní bitvě u ostrova Lisá12 roku 1866, kde rakouská plachetní loď Ferd-Max13 prorazila přídí italskou admirálskou loď Re di Italia. Na naší lodi velel admirál Tegetthof14. Na procházce jsme si mohli něco koupit, ale málo, neboť jsme dostávali žold dvacet haléřů na neděli. Kdo dostával z domova, tak dostal jednu korunu. Za námi obyčejně chodily domorodé ženy, které donesly fritule (koblihy v oleji), fíky, datle, mandle a suché koláče. Kdo neměl peníze, prodal nůž a nakoupil si i hroznové víno. Víno k pití jsme nedostali, jen limonádu. Po krátkém odpočinku jsme se vraceli na loď (na břehu na nás čekali čluny) a ráno jsme pak vyjeli zpět na moře směr Pola (sever). Blížil se den ukončení plavby a cvičení. Dorazili jsme do Fasany, uvázali loď na boji, kde jsme očekávali příjezd admirálské lodě Lackroma. Na ní byla komise, sestavená ze štábu, která dávala rozkazy na Artemidu a ta pak signálem dala rozkaz ostatním, aby cvičení na všech třech lodích probíhalo stejně. Po zkouškách jsme byli zataženi do Pola přístavu na boji, odkud pak druhý ročník byl vyloděn na přístavní loď „Mars“ (Tegetthof)15, kde složil slib, přísahu. Pak jeli na měsíc na dovolenou do svých domovů a poté byli na různé lodě přiděleni ke své specialitě. Ti kteří uměli německy přísahali na pět roků a kteří prodělávali přípravku na šest roků. Po přísaze se jelo na lodě a připravili se na cestu zpět do Šibenica, kam nás všechny tři lodě jeden parník odtáhl. Toto se vše událo roku 1901 a to samé se provádělo v roce 1902, jenomže lodě zůstaly v Pole již jako staré a byly nám přiděleny lodě dvě a to byl „Nautilus“ a „Albatros“. Byly trojstěžní, mnohem větší a měly stroj k pohánění, když nebyl vítr. Komín se stahoval, aby nepřekážel plachtění a lodní šroub byl dvouramenný. Ten se po čas plachtění také vytahoval. Sami, již na svůj pohon, jeli jsme do Šibenica, kde se lodě uvázaly a jenom v pořádku udržovaly až přišel čas k vyplutí.
Dne 1. září 1902 přišli opět noví chlapci a to už starší postoupili a učilo se jako dříve. Na jaře se dávaly lodě do pořádku, všechno se barvilo, stožáry, ráhna, zkrátka celá loď, plachty se připevňovaly na ráhna. Každá loď dostala stoosmdesát plavčíků, šest důstojníků a jednoho lékaře. 1.června 1903 jsme vypluli za Šibenica do moře Adriatického na dva měsíce cvičení praktického.
Tentokráte bylo nám dovoleno vyjeti za naše hranice a to Albánie a Řecka, kde jsme navštívili Athény a Patras16. Jak jsme zakotvili, tak důstojníci se nechali vyvézt na pevninu a za nimi jela pak hudba. Postavili jsme se dokola a vyhrávali, což způsobilo, že se domorodci seskupili okolo nás, tleskali nám, obdivovali, neboť jsme byli v bílém oblečeni a dobře jsme hráli, takže jsme sklízeli pochvaly a uznání. Také jsme hráli u konzula, který nám věnoval peněžitou částku na zakoupení not, ale měli jsme jich dost tak nám dal kapelník každému něco abychom si mohli něco koupit. Kouření nebylo zakázané, tak kdo měl kouřil a kdo ne, ten čikoval. Když se důstojníci vrátili z města, které si prohlédli, vrátili jsme se všichni na loď, vytáhli kotvy, napnuli plachty a jelo se zase dál. Takovými loděmi, jako jsme dostali, to byla jiná jízda, než s těmi starými. Já jsem byl určen jako Kápokliver17 a měl jsem z toho radost, obzvláště když byl větší vítr a loď se nahnula na bok, to byl požitek, ale musel jsem se chytat provazů, abych nespadl do moře, neboť plachty napnuté na samé přídi lodě často sebou hází, když se špatně točí kormidlem. Strava na lodi byla dobrá, až na to vepřové maso, které jsme dostávali v sudech slané tak, že se 3x vařilo a pak teprve byla polévka, která se nedala jíst. K masu jsme dostali ocet, aby jsme si maso namáčeli, ale ono se to obyčejně hodilo do moře a raději si každý namočil suchar do vína a bylo po obědě. Chorvati a Taliáni to vše mohli jíst, neboť tomu byli naučeni, ale za chvíli to dali také rybám, neboť většina měla mořskou nemoc. Nedalo se nic dělat, velitel raději zakotvil někde v zátoce, kde bylo moře klidné. Nově přidělené lodě byly poslední plachetnice, které mohli používat jen plavčíci, aby zažili to co dříve zažívali staří námořníci, neboť tenkráte bylo válečné loďstvo jen plachetní. Cesta byla zajímavá tím, že se břehy vzdalovaly a jen dalekohledem se dalo podívat na pevninu, která pak také zmizela z očí.
Venku v moři jsme potkávali různá plavidla jako plachetnice, zaoceánské parníky pod cizou vlajkou, rybářské lodě a pak mnoho racků a ryb, kteří nás doprovázeli. Celý ten čas bylo pěkně, málo kdy byla bouře a tak ten čas utíkal až se přiblížil den 30. července - ukončení cvičení, a tak jsme brázdili vodu na sever, abychom se v přístavu (zátoce) připravili k provedení naší znalosti a schopnosti před očima celého štábu a admirality, která pak dala posudek. Vyjmenovala nás za skutečné námořníky, instruktory z povolání. My II. ročník jsme složili přísahu, dostali vyplaceny depozity, rozloučili jsme se s kamarády, odešli do kasáren, uschovali zavazadla a jeli na měsíční dovolenou zdarma do svých domovů.
