jak jsme hráli v hotelu Aster House
cvičení
jízda na splašeném koni
jak jsem utopil paličky

Šanghai


Každá loď, která pluje řekou „Janci“ musí se podrobiti revisi. Lodivod převezme velení a dopraví loď na místo určení. Lodivod, ten se na řece dobře vyzná, vyhne se každé lodi plující po proudu a vyzná se i v tom, kde se tvoří velké nánosy bahna po přílivu a odlivu moře. Proto je určen na palubu, aby loď někde nenajela na mělčinu, což se stává často. Řeka je prudká, široká, místy také úzká a projíždí po ní mnoho lodí a čínských bárek "džunky" s různým materiálem. Džunky mají plachty ze slaměných rohoží a Číňané je umějí bezvadně ovládat.
    Do přístavu Šanghaj jsme šťastně dojeli a na boji jsme se uvázali. Bylo tam také několik civilních lodí a americká říční loď Činčinati. Jelikož jsme měli dost času a čekali na další rozkazy z Pola, dělali jsme na lodi udržovací práce a to: vytažení kotevních řetězů na palubu ze skladu, očištění kartáčem a namazání olejem, celá loď se barvila, čluny se opravily a lodní stroje prohlédly a očistily. Každého dne bylo odpoledne volné a mužstvo na pevnině. Sotva jsme se uvázali na boji, hned se hrnuli Číňané na loď, aby svoje věci prodali. Jako když je u nás jarmark. Také samý švidlér ve všem. To se prodávaly věci od stříbra, různé věci památkové, věci z kosti, jílu a ze dřeva pěkné věci, Budhu ve všech velikostech, slona v různých velikostech, hedvábí, šály, šátky, vlajky všech národů, drahokamy, skleněné věci, zavařeniny a marmelády všeho druhu. Chodili každý den od jedné do tří odpoledne. Pak také donesli vařená vajíčka, piškoty, suchary a cukroví.
    Také jsme chodili v neděli do kostela s hudbou pěkně ustrojenou v bílém. Hráli jsme celou cestu tam i zpět. Jelikož jsem v pochodu tloukl na malý bubínek, za mnou jdoucí první důstojník schifslentnant Burstýn, který vedl všechno mužstvo do kostela s vytaženou šavlí, na mě vždycky volal: „Also Herget schlágen sie ein“1, a tak já na rozkaz začal tlouci pochod, aby se hrálo. Ale kapelník se obrátil, něco říkal, čemu jsem nerozuměl, odplivl si a dal rozkaz, co se bude hrát za pochod a já tloukl zase dál a jen jsem ukazoval, že rozkaz přišel zezadu. Jak jsme hráli, přistupovali k nám civilisté, šli v pochodu až ke kostelu a pak se rozešli. Do kostela vešli všichni. Hudba hrála na kůru, jen bubny zůstaly venku. Tak jsme se bavili sami. Po skončení bohoslužeb jsme vpředu pochodovali zpět na loď s veselým doprovodem kolem jdoucích Číňanů. To se opakovalo každou neděli. Hudba ovšem hned první den hrála u konsula, kde byli přítomní všichni důstojníci a celé osazenstvo konsulátu. Tam jsme byli řádně pohoštěni, jídla a pití bylo dost, obsluha samý bojs a stále nám nosili, tak že jsme už nemohli a nechávali stát na stole. Po večeři jsme opět pokračovali v programu na verandě až do pozdních hodin. Na loď jsme přišli ve tři hodiny ráno, vyspali se, provedli zkoušku nového kusu a večer jsme hráli v největším hotelu „Aster-Haus“2. To se opakovalo každý den. Hotel byl skoro přeplněn obecenstvem. Uprostřed sálu bylo volno, aby se mohlo tančit. Hudba byla na galerii, kde na nás nebylo vidět, ale za to slyšet nás bylo dobře a za každým kusem bylo tleskání tolik, že jsme museli stále opakovat. Chválili naši českou hudbu a tak jsme hráli ustavičně až do přestávky. Po přestávce vystoupili na jeviště kapelník Blažek Václav s jeho nástrojem (čelo) a konsulova choť, která kapelníka doprovázela na piano. Toho tleskání nebylo konce, stále a stále chtěli, aby se opakovalo. Hudba zatím odpočívala a popíjela, neboť nám tam stále nosili a tak nám zle nebylo. Po programu kapelníka byla druhá večeře a kapelník k nám držel řeč, abychom si brali z mísy málo od každého něco, neboť bude deset chodů, tak abychom pak nenechávali na stole. Za chvíli to začalo. Přišel bojs s mísou na levou stranu, abychom si brali jeden za druhým. Bojs nosili také jeden za druhým. Nesměli jsme si s tím hrát, nebyl čas a kapelník nás stále honil abychom z čerstva jedli, že už musíme jít hrát. Někdo se najedl už do pátého chodu a ty další už nemohl a litoval toho, když viděl, že to bojs odnáší. Po večeři jsme zaujali své místo na galerii, kde už byla připravena celá bedna píva, které nám chutnalo, a tak jsme hráli až do druhé hodiny ranní. Potom jsme v dobré náladě odjeli na loď.
    Jednoho dne hned z rána bylo vytroubeno trubačem Boote auf Krigsfus* tj. jistý počet mužstva, který je určen v případě přepadení našeho konsula, bránit ho a dělat v jeho okolí pořádek. Každý běžel se převléknout, zabalit věci, které byly předepsány: zimník do řemenu a kožené kamaše natáhnout na nohy, a kdo byl hotov hned na palubu. Bylo krásné počasí, tak nikdo nic neříkal. První důstojník sch. Burstýn, byl obléknut a chodil s velitelem po palubě. Pak trubač zavolal všechno na palubu a to to jen lítalo. Každý se postavil na svoje místo, vedoucí čet ohlásili stav a důstojník dal povel nastoupit do připravených člunů a když to bylo všechno provedeno, byl dán rozkaz k odrazu. Čluny vyrazily a jely za vedoucím na pevninu, kde se všichni znovu seřadili a to už bylo k pochodu asi takto: čtyři kanony ráže 7 cm na kolách, u nichž byli zapřaženi námořníci v dvojstup a to v počtu dvanáct mužů. Měli na sobě bílé široké kurty, které se zapínaly na lanko k tažení děla. Za každým dělem čtyři námořníci táhli nábojovou káru. Jak u děla, tak také u káry z každé strany dva námořníci. Na konec takzvané baterie šlo s nosítky dvanáct mužů ochranného sboru. Hudba stála na pravé straně pohotově. Důstojník všechno prohlédl, postavil se před hudbu a zavelel: „Pochodém chod“ a celá baterie se hnula jeden za druhým. Hudba nasedla do rykšů a jela napřed na cvičiště. Bylo to krásné, když se to dalo do pohybu v jednom kroku.Všechno bílé řemeny, žluté kamaše a boty černé. Hezky se to vyjímalo. Cvičiště nebylo daleko. Když už jsme tam přišli, byl rozchod (baterie postavena do řady), aby si mohl každý chlap (když měl) zakouřit. Za malou chvíli přišel čínský generál se svojim štábem a za nimi přijeli důstojníci z lodí válečných, které také stály v přístavu a to: anglické, německé, americké a portugalské. Zaujali místa na posezení na tribuně a teď se čekalo co bude. Náš důstojník dal povel hudbě, která pak zahrála dva pochody, než se odbylo přivítání a představení se mezi sebou. Když už bylo vše hotovo, přestali jsme hrát a velitel popošel několik kroků kupředu směr cvičiště, vytáhl z pochvy šavli a zavelel: „Baterie do zbraně, cíl věž na pravé straně vzdálenost šest set metrů.“ To se kluci jako smyslu zbaveni vynořili, zapřáhli se sami a už to hnali až se za nimi zaprášilo. Vystřelilo se několikráte, trubač odtroubil a vše se vrátilo zpět na místo, kde dříve stáli. Velitel posádky jen velel a kluci skákali jako na drátkách a vždy dobře rozkaz provedli. Za velkého křiku „brávo, brávo“ z tribuny byl pak malý odpočinek a hudba doplnila ten celý program ke vší spokojenosti. Takové cvičení se udělaly tři, všem se líbily, jak důstojníkům, tak i civilním osobám, kterých tam bylo plno. Při odpočinku jsme byli pohoštěni zákusky a pak zazněl signál k nástupu. To se provedlo v okamžiku a každý stál jako svíčka a čekalo se na povel. Hudba se postavila před tribunu. Velitel zavelel pochodem chod a baterie se hnula při zvuku hudby pochodu k poctě a procházela mezi tribunou a hudbou. Když přicházel k tribuně velitel, dal povel vpravo hleď a sám pak dal poctu šavlí. Všichni pozorně sledovali celý ten děj. Když procházeli okolo tribuny, každý se vytáhl jak jen mohl, aby nic nepokazil. Za poděkování od všech přítomných se baterie zastavila. Dal se pohov a důstojnictvo se mezi sebou rozloučilo. Hudba zahrála ještě pochod, pak se postavila před baterii, připravena k odchodu na loď. Sotva jsme vyrazili ze cvičiště, čekalo nás již tolik obecenstva, že jsme se tomu divili, kde se vzalo. Cestou se stále hrálo až k molu, kde nás čluny čekaly. Za jásotu obecenstva, které nás doprovázelo, odrazili jsme od mola a jeli na loď. Tam jsme se odzbrojili, převlékli, všechno uklidili a očistili. Teď teprve nastal shon. Šlo se totiž k obědu.
    Sotva jsme byli hotovi po obědě, přistála na boku lodi džunka, která rozkazem čínského místokrále dovezla jako dar za dobré provedení cvičení před čínskou admiralitou toto: tři živé ovce, sto dvacet živých slepic, tři krocany a pečené koláče, které jsme hned ochutnali. Už jsme nevěděli, kam to dávat, byla toho plná paluba a teď se to mělo nějak rozdělit. Ale jak? Sám velitel Grünzenberger se přišel podívat co toho bylo. Ovce byly volné, krocani a slepice byli v dřevěných posadách, zkrátka bylo toho dost. Jelikož jsme na to neměli místo, byl dán rozkaz ovce a krocany zabít a dát k ledu. Slepice se měly zařezat a oškubat, ale jelikož u ledu nebylo tolik místa, dal bootsmann návrh, aby se část udělala hned k večeři jako risoto a tak se také stalo. Trubač zavolal k nástupu a bootsmann si vybral několik Taliánů, Chorvatů a také pár Čechů, kteří budou čistit slepice, ostatní pak dostali rozchod a hudba dostala rozkaz hrát při tom na palubě. Tak dobře, řekli jsme si, bude to veselejší. Jeden starý maritimo3, v civilu asi taja saky4, donesl si sekeru a špalík. Jeden též takový „salvádigo“5 podával mu z posady slepice. Ten jim usekl hlavu a hodil ji mezi ty, co měli škubat. Ale slepice byla ještě živá, stříkala z ní krev, takže byli všichni postříkáni krví jako někde na bojišti a hned zas druhou, třetí, a tak z toho byla taková legrace a smíchu mezi diváky, že ani hudba nemohla hrát od smíchu. Však ani škubat nemohli pro smích a jelikož každá loď která je na boji se okolo točí podle větru, tak vítr, který vanul z předu rozfukoval peří po celé palubě, neboť se to všechno provádělo na přídi lodi. Ten stále sekal a házel je na podlahu a jak tak ty slepice sebou házely, rozhazovaly peří a to létalo jako když padá sníh a kdo by se býval nezasmál takovému nehoráznému vtipu.V tom ale přišel bootsmann a když viděl tu spoušť, co ty jeho vyvolenci prováděli, začal nadávat: mandeia6, šporka7, salvádigi, fjol* dukany co to provádíte!? A když se podíval na palubu a na ty co škubali, sám se neudržel, zasmál se také a aby to nebylo vidět, tak se podíval do vody, kde se Číňané (co tam byli na loďkách) prali o slepice. To bylo tím, že jak jima námořníci po sobě házeli, některá padla mimo loď. A tak bootsmann musel udělat pořádek. Slepice byly jen tak napolo oškubané a tak si je pak kuchaři museli sami doškubat. Paluba se hned umyla aby bylo čisto. Slepic chybělo moc, ale risoto večer bylo. Za chvíli se bootsmann vrátil na palubu podívat, jak je paluba umyta. Jelikož nosil černý plnovous, tak bylo vidět, že je také obalen peřím, tak jsme se mu všichni smáli. Raději se šel do kajuty vykartáčovat a hlavně napít vína. Kdyby býval byl u takové práce někdo moc nemocný, uzdravil by se rázem, kdyby se tak ze srdce zasmál.
    Po večeři bylo voláno hudbu na palubu. Šlo se hrát do hotelu Aster Haus, kde byli také cizí důstojníci. Kapelník si sám sestavoval partitury a kde slyšel něco cizího hrát, zapamatoval si to, na lodi to sepsal, vyzkoušel, upravil a večer se to pak hrálo. Napsal Grünzenberger pochod, Aspern pochod, Jeden den na Aspernu a ještě mnoho jiných pochodů, ouvertur, valčíků a polek. Za jeho píli a vyučování čínské vojenské hudby byl vyznamenán řádem Čínského draka od místokrále v Pekinu.
    Hudba měla volno, tak jsem šel na pevninu a s kamarádem jsme si oba vypůjčili koně. Poplatek byl dva dolary na hodinu. Dovedli nám koně bílého a hnědého, tak jsme nasedli a vyjeli z brány. Co bysme jiného dělali? Sedět v hospodě, to není žádný požitek. A procházet se městem? To už jsme viděli, tak co jiného. Koně! Já měl šimlu a kamarád hnědku. Jako doprovod, aby se nic nestalo s námi jel na koni Číňan. To bylo dobře, protože jsme nic neznali a on nás vedl. Vedl nás úzkými ulicemi, kde měli obchodníci vyloženo své zboží, a tak jsme museli dávat pozor, aby jsme nohama nic neshodili. Pak nás vedl přes schody, a tak jsem si myslel: „To jsou kozy a né koně.“ Přijeli jsme na velkou louku, kde jsme trochu běhali, ale omrzelo nás to a tak jsme jeli zpět. Kamarád, ten věděl dobře jezdit, neboť jezdíval už jako chlapec na oslu. Ale já? Nikdy jsem na koni neseděl, jenom v Amoji poprvé a to šlo jen tak trochu, ale teď? Ta kobyla to věděla, že neumím ani dobře sedět, tak šla jak sama chtěla. Chtěl jsem přidat, ale kobyla ne a ne dopředu, tak jsme toho nechali a Číňan nás zase vedl zpět po schodech a já jsem mezitím pozoroval, že kobyla nějak hází hlavou a není spokojená. Přijeli jsme ale na rovinu a nějak se utišila. Já jsem měl poloviční střevíce na nohou a špatně jsem stál ve třmenu. Zavolal jsem Číňana a ukázal aby mi dal nohu lépe do třmenu a pak se mi lepší sedělo. Přijeli jsme na velké nábřeží, kde stálo několik anglických lodí, které vykládaly prasata. Bylo jich plné nábřeží takže jsme museli mezi nimi jet krokem. Já jsem zůstával pozadu a kobyla zůstala stát a né dopředu. Kdyby jsem mohl vyndal nohy ze třmenu, tak by sem seskočil, ale nemohl jsem. Jak prasata kolem chodila, kobyla se nějak lekla a začala se mnou utíkat. Vlítla na chodník a pádila jako janek a já jí nemohl zadržet. Bál jsem se, aby mě neshodila, tak jsem se jí zavěsil na krk, ale kobyla vyváděla ještě více. Uhnout do silnice jsem nemohl, neboť na okraji chodníku bylo stromořadí, ale myslel jsem si jen si běž, však ono tě to omrzí! Přitom jsem na ní lítal jek baron Prášil. Až na křižovatce stál strážník, který chytil kobylu za uzdu a mě říkal, abych slezl dolů. Já ale ukazoval, že nemohu vytáhnout nohy ze třmenu. Tak jsme se dohadovali, až k nám přišel jeden civilista, který mluvil německy. Tak jsem ho žádal, aby mě pomohl vyndat nohy, což milerád udělal. Pak jsem mu všechno vysvětlil, jak k tomu přišlo. On to pak anglicky pověděl policistovi, který mě propustil bez pokuty. Ten civilista byl z německého konzulátu a řekl mě, abych si už na koně nesedal a raději ho odvedl. Poděkoval jsem mu a koně skutečně statečně odvedl jako z prohraný války. Ani jsem nezpozoroval, že jsem celý bílý, samý chlup od kobyly. Tak jsem si chtěl nasednout a jet. Právě jsem stál u nějaké novostavby, kde byl takový velký kámen, tak jsem dal kobyle uzdu přes hlavu a chytám se sedla, v tom kobyla vyhodila a bác ho do plotu. A tak jsem toho nechal. V tom mě dohnali kamarád a Číňan, ale to už jsme měli jen pár kroků do dvora. Když jsme tam přišli bojs mě dobře okartáčoval a pak jsme šli na malou procházku. Teď si kamarád vymyslel projet se na kolech. Šli jsme tedy do půjčovny, ale měli všechny kola rozpůjčena, jenom tandem tam měli. Tak jsme si ho vzali, kamarád byl vpředu, já v zadu a tak jsme projeli několika ulicemi a vrátili kolo zpět. Takové zážitky byly každodenní, ovšem zase někdo jiný na to doplatil. Na lodi bylo všechno v pořádku. Měli jsme zkoušky a večer jsme hráli v hotelu Aster Haus. Mezitím, co jsme byli venku a hráli, přijel do přístavu ruský pomocný křižník Manžuria, sanitní loď, která pak stála na boji nedaleko nás. 15.ledna 1904 byly Pravoslavné svátky vánoční, tak jsme tam také hráli. Měli pěknou slavnost, a tak jsme tam vesele popíjeli vodku a koňak a k ránu jsme byli zdoláni. Když jsme opouštěli loď provolávali nám slávu. (Teď trochu odbočím a vypíšu, jak se dostala loď Manžurie do přístavu Šanghaj. Vypukla Rusko-Japonská válka a jelikož Manžurie byla menší, stará loď a nestihla by Portarturu ani Vladivostoku, zajela do neutrálního přístavu Šanghaj a nechala se čínskými úřady odzbrojit tj. uzávěry děl a munici vyvést na pevninu. Tím se uchránila.) Když jsme nastupovali ze člunu na loď, měl jsem toho plné ruce a paličky se řemenem jsem si dal podpaží. Ale jak jsem šel po schodech, trochu jsem zavrávoral, chtěl se loktem opřít o stěnu lodě a zapomněl jsem, že tam mám paličky a najednou žbluňk a už tam byly. Hned byla hozena pomocná boje na místo, kde to spadlo a ráno je šel potápěč hledat. Nenašel nic a nemohl za to. Za jedno: na řece je proud, tak to daleko zanese a za druhé: byla voda jako bílá káva. Darmo že tam lezl, uplavaly, já zůstal bez paliček a reservní žádné nebyly. Kapelník šel do strojovny a tam mě nechal na soustruhu otočit paličky z vesla (dřevo jasan) a že byly moc lehké, tak otočili z ebonitu a ty zas byly moc těžké, tak jsem si nechal ty lehké, do rukojetě jsem navrtal díru a dal jsem tam olovo a pak už byly dobré. Na zavěšení bubínku mě udělali ze silného drátu takové S, jeden konec jsem si zavěsil na řemen u kalhot a druhý na bubínek. Dobře se mi v tom chodilo a hrálo také.

Poznámky pod čarou:
 

  1. Also Herget schlágen sie ein, něm. – Tak Herget tlučte nějaký.
  2. Aster Haus Hotel/Astor House hotel byl luxusní hotel v Shanghaii. Původní název byl Richard’s Hotel, dnes Pujiang hotel
  3. ? Maritimo, špaň. – námořní, mořský /zde míněno pravděpodobně jako “námořník”
  4. ? Taja, špaň. – řez
  5. ? Salvada, špaň. – zachránit
  6. ? Mannaggia, ital. –zatraceně, k čertu!, k sakru!
  7. ? Porca, ital. – svině, ciò è porcaio/ porcata, ital. - to je chlív/svinstvo

Šanghaj

Šanghaj / Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek