rozloučení s Yokohamou
jsme svědky zkázy lodi Hai-čin v mlze
ukládáme bílé uniformy a navlékáme zimníky

Zpátky do Číny a pak do Poly

Dne 9. 8. 1905 jsme se rozloučili navždy s Jokohamou, jeli do Kobe, dva dni zdržení a pak do Nagasaki, tři dni zdržení, naložili uhlí čerstvé potraviny, rozloučili jsme se s přístavem a japonským válečným loďstvem a jeli jsme do Schanghaje. Cestou jsme potkávali japonské válečné lodi a torpédovky a jednu válečnou loď, která měla ve vleku ruský čtyřkomínový křižník, který Rusové při pádu Portarturu potopili v přístavu. Japonci loď následně vyzvihli a odtáhli do Nagasaki, kde v arsenále loď Bajan opravili a ponechali jako válečnou kořist. Toho času také projížděla Baltická eskadra, která pro velký ponor nemohla proplout Suezkým průplavem, tak musela objet celou Afriku a pak směřovala do Vladivostoku. V místech u Šušimi se udržovala těžká mlha, která se chvílemi zvedla a opět padla na moře tak, že se nedalo bezpečně jeti. Toho využili Japonci, eskadru napadli a potopili. Jen několik lodí se zachránilo útěkem do nedalekého přístavu. Toto se sice stalo po našem odjezdu z Nagasaki do Šanghaje, ale měli jsme jinou příležitost něco viděti. V moři jsme se setkali s čínským křižníkem dvoukomínovým, který také jel do Šanghaje před námi. Jelikož padla mlha, jeli jsme pomalu a v krátkém intervalu se houkalo na sirénu, aby každá loď věděla, že nablízku se náchází loď a aby udrželi mezi sebou jistou vzdálenost. To samé dělal i čínský křižník Hai-čin¹. Mimo houkání se také zvonilo na přídi a na zádi lodi, aby se vědělo, jak stojíme, neboť koelm se plavili džunky, tak aby byly zvoněním upozorněny a včas zabránily srážce. Houkání a zvonění bylo stále stejné, až najednou byla před námi slyšet nějaká tupá rána a hned nato přestalo na čínské lodi houkání i zvonění. Proto nechal velitel zastavit stroje, za stálého houkání sirénou v rychlém tempu. Odpověď jsme nedostávali. Tak se zůstalo stát a čekalo se, až se mlha odlepí od moře. Byla tak hustá, že nebylo vidět ani na deset metrů. Asi za hodinu se začala mlha zvedat od moře a k velkému překvapení jsme viděli před sebou velkou zkázu křižníku, který seděl do půli lodě na mělčině (bylo to takové sedlo ve skále) a záď byla potopena, oba stožáry a komíny urařeny. Byl asi pět set metrů od nás. Velitel dal rozkaz k pomalé jízdě a přiblížil se k potápějící lodi. Spustil se člun, moře bylo klidné, a do člunu vstoupil důstojník (tlumočník) a jel k lodi, aby se zeptal velitele Hai-činu, jestli potřebují nejakou pomoc. Stáli na pevnině mokrý, jak naskákali do vody, neboť ani jeden člun nemohli si spustit do vody. V té mlze byl náraz tak prudký, že se všecko rozbilo. Čínský velitel jenom požádal důstojníka, abychom jeli co nejrychleji do Wozungu a hlásili admirálovi, co se stalo a kde, aby na místo vyslali kesony², potápěče, jeřáby a sanitní loď, neboť byli mrtví, utopení a ranění. Mužstvo na břehu mělo dost práce a bylo vidět, že jsou na skále. Už tam měli vytažena lana, která přidržovala křižník, aby nesjel do moře. Člun byl vytažen a jelo se plnou parou do Wozungu, bylo jedenáct hodin (mlha už nebyla), aby byla rychle zavolána pomoc. Tenkráte nebyly ještě žádné radiostanice a tak se muselo všechno ústně nebo signálem. Naše loď pak zajela do Šanghaje, kde byly ruské lodě Askold, Manžurie a dvě torpédovky, všechny bíle natřeny a přivázány u mola na odlehlém místě, aby nepřekáželi v provozu. Velitel z lodě Hai-čin byl pak volán k zodpovědnosti a odsouzen i s rodinou ke sťatí, což bylo pak v Pekingu provedeno.
    Dne 20. 9. 1905 jsme ukončili naši cestu na východě, vytáhli jsme na zadní stožár Heimatsvimpel³, který od špice stožáru sahal až do vody, kde byl na jeden metr rozdvojen a na každý konec se uvázala prázdná mosazná koule (jako pomeranč velká), která pak v jízdě skákala (Každá loď válečná když jede ze zázemí a vrací se z daleké cesty, označuje svůj návrat do vlasti svojí národní trikolorou, dlouhou od vrchu stěžně až na hladinu moře, kde se rozdvojuje viz popis výše). Při cestě zpět do Poly jsme navštívili přístavy: Schanghai, Hongkong, Singapur, Kolombo, Aden, Suez, kde jsme nalodili lodivoda, Portsaid a pak už jsme stavěli až v Pole, kam jsme přijeli 13. 12. 1905. Alžběta zůstala pak v přístavu. Při zpáteční cestě z Portsaidu Středozemním mořem do Adriatického, jsme měnili obleky, poněvadž jsme jeli na sever, tak jsme převlékali spodní prádlo, bílé šaty jsme úplně skovali a chodili v černém. Pak, když jsme dorazili do mateřského přístavu Pola, to končilo zimníkem. Cestou z Adenu jsme si koupili banány a annanas, které cestou dozrály do žluta a byly lahodné. Proto také zmizely v krátké době. Při příjezdu do přístavu jsme zůstali stát pod karanténou a po lékařské prohlídce, kterou provedla přístavní sanita, jsme se teprve mohli přivázat na volnou bóji. Pak následovala finanční prohlídka a zdanila pak věci dani podléhající, které se k tomu účelu přihlásily, aby se věci památné mohly volně a bez obav vyloditi.
    Tím by končila celá cesta Japonskem, Čínou, Austrálií, Indií, Arábii, Suezem a Středozemním mořem, která trvala: dva roky, tři měsíce a tři dni.

Poznámky pod čarou:

1. ?Hai Tien – (dle jistého externího pramenu měl být zničen v dubnu 1904?)
2. Keson /z franc. caisson/ je speciální typ potápěčského zvonu.   
3. Heimat,něm. - rodný,domácí, Vimpel, něm. - malý trojúhelníkově protažený praporek.