Civil a vyhlášení mobilisace
Dlouho jsem nezahálel, měl jsem pár korun a tak jsem si koupil na Starém Městě civilní šaty. Žaket šedočerný. Ani nevím, co jsem platil, bylo to laciné. Bratr mě vzal s sebou do práce na noční do expedice Nár. Listů, kde jsem setrval až do 15. 2. 1910. Pomýšlel jsem se oženiti, chodil jsem s Ludmilou Novákovou a měli jsme před svatbou. Abych byl stále doma, zůstal jsem pracovat u jejího nevlastního otce, který vyráběl ozuby (šrouby do podkov). Pak jsme měli veselku u sv. Tomáše na Malé Straně.
Měli jsme byt v Daliborce Byl jednoduchý, jen jeden pokoj v druhém poschodí. Tam se nám také narodilo naše dítě – chlapec. Jelikož manželka byla churavá, dali jsme ho jedné rodině v Břevnově na výchovu, za kterou jsme platili. V šesti měsících nám však zemřel. Liduška churavěla, byla v nemocnici u Milosrdných sester pod Petřínem, kde také 7. 12. 1911 zemřela. Pochována byla na Olšanech 5/5 č.139.
Jelikož práce moc nebylo, tak jsem se vrátil do expedice N.Listů. Tu práci jsem pak opustil a přijal místo u německé firmy Petrold a Schipal, kancelář na Václ.náměstí, továrna na hedvábí v Aši. Mezitím jsem se seznámil se sl. Augustinou Mouchovou, která byla jako kuchařka u profesora Douši1, ředitele kůru Svatovítského chrámu na Hradě. Bydlel jsem naproti, a tak jsme se často stýkali. 25. 8. 1912 jsem se s ní oženil. Svatba byla v kapli sv. Václava v chrámu sv. Víta. Dne 4. ledna 1914 se nám narodila Liduška a 2. srpna 1914 byla vyhlášena „Mobilisace“. Místo jsem opustil, rozloučil se s manželkou a Liduškou, oblékl do námořnického jako Bootsmannsmaat a jel společně s bratrem a několika známými vlakem do Pola, kam jsme přijeli 6. 8. 1914. V kasárnách svého útvaru jsme čekali na přidělení na lodě. Jinak jsme celý den chodili po městě, jen přespat jsme šli do kasáren.
Dne 9. 8. 1914 jsem byl naloděn jako bootsmann na civilní parník Bosnia, očíslovaný jako Dampfer XIV. Zajímavý případ: když jsem narukoval 8. 1. 1901, vezla mě Bosnia do Šibenica. 9. 3. 1908 mě vezla z Boky Kotorské do Pola a nyní jsem byl na ní jako Bootsmann. Jezdili jsme okolo pobřeží, stahovali telegrafní vedení, na menší sloupy isolatory na černo malovali, aby z moře nebylo vidět, kde jsou podmořské kabely. Kabelový spoj s vedením byl rozbořen a o dvě stě metrů dále byl znovu postaven, takže nepřítel byl oklamán, i když kabelový spoj (nepravý) zničil. Dále jsme stavěli v zálivech okolo pobřeží hangáry pro hydroaviony, a rušili postavené hlídkové stanice a dělali celé pobřeží neobyvatelné. Také jsme zajeli na ostrov Lisa, kde na vrcholu byla signalizační stanice Hum, pro kterou jsme dovezli různé přístroje, proviant, munici a zbraně. Sotva jsme však opustili přístav, viděli jsme v dáli, jak za námi jedou dvě torpedovky, které nás ale už nedostihly, neboť jsme byli u pobřeží a vjeli jsme po řece do města Metkovič. Za námi nemohly, tak se vrátily na ostrov a z poštovního úřadu telefonovaly na stanici Hum, aby se vzdali. Ti jim ale italsky odpověděli, když chtějí, aby si přišli nahoru, že na ně čekají. Nešly nikam a vyjely z přístavu směr Itálie, sledováni stanicí Hum. Když jsme tak celé pobřeží vyčistili a nové věci postavili, jeli jsme do Pola, tam byli vyloděni na loď Stephanie (bývalá loď Gamma byla rozmontována do šrotu a spálena). Stephanie byla železná, střechou krytá s učebními sály a tak jsme byli rozděleni jako Bagruppe (pracovní četa) při stavbě a kladení kabelu pro Bombencentrálu. Byl jsem určen jako vedoucí celého výkopu přes celou Polu až do Wallelunga (prachárna a sklady pro loďstvo). Měl jsem svoji vyškolenou četu třiceti mužů i s poddůstojníky, takže když jsem dostal z kasáren rekruty na vykopávku kanálu v počtu sto osmdesát mužů, rozdělil jsem je a určil směr výkopu. Práce byla úmorná, sekání do kamene a dělání děr pro odstřel. Dělalo se dlouho, než to bylo hotové a k ničemu to nebylo. V centrále, kde byly přístroje, byl strop čtyři metry železobetonu, stěny dva metry a když Taliáni házeli bomby, nikdy se netrefili a často to spadlo do moře. Jednoho dne přelétl přes Polu italský Parseval, vzducholoď, na které byl uprchnuvší starosta města Poly, ale nic neházeli, tak jsme je nechali a ani je nepronásledovali hydroaviony. Asi za tři dni přilétla jiná, která házela bomby podél pobřeží na jih, ale tentokráte za ní vzlétly dva europlány z Artury (letište). Vzlétly nad ni a vystřelily do ní signální patronu, která vzducholoď zapálila a ta hořící spadla do moře u Promontore. Měla jméno Cita di Ferara2. Do třetice přilétla opět jedna jménem Cita di Jesi, která jen oblétla přístav a vracela se zpět po vyhození bomb do moře jako obyčejně ale byla dobře našimi reflektory osvětlena, a tak náš mistr děla 15 cm, Čech, dlouho neotálel, bez povolení naládoval, vyrovnal dělo vzhůru jak mohl a opálil. Najednou se u vzduhcolodi zakouřilo a klesala dolů. Trefa byla do gondoly. Tak rychle vyjely dvě torpedovky typu Gajman, aby trosečníky zachránily. Byli čtyři, ostatní utonuli. Jedna torpedovka je vzala je na loď, druhá si vzducholoď uvázala lanem za záď a udržovala ji při břehu, aby jí vítr nezanesl do moře. Trosečníci byli odvezeni do Pola. Ráno byl za pomocí vlečných lodí na místo dopraven velký gránik3, který vzducholoď vytáhl a zavezli jí do zálivu, kde vypustili zbývající helium, na zemi jí roztáhli, rozřezali, složili a do Pola odvezli. Mistr děla, který byl již několikráte ve střelbě na ostro vyznamenán, byl předvolán k raportu a pro nedovolený zákrok potrestán čtrnáctidenním bortarestem, ale zárověň byl vyznamenán a pochválen. Jelikož nás Taliáni stále vyrušovali ze spánku, tak jsme chodili spát do festunku4 Fort Musil a ráno zpět na loď. Ale bylo to vše zbytečné, nikdy na nás nic neshodili, ačkoliv často létali, obzvláště, když svítil měsíček. Bomby padaly do ulic a žádná nevybuchla, tak je museli pyrotechnici odjistit a odnést ke zničení. Jedna padla na rohu kasáren, udělala dva metry široký trychtýř do hloubky jednoho a půl metru, přerušila položený kabel, vodovod a plynovod, takže se hrnula voda do plynového potrubí. Chvíli noční lokály svítili a pak byl konec. Jinak se jim nic dobrého nepovedlo, jelikož když vzlétla naše letadla z Artury, Taliáni nic nestačili a létali jako zběsilí. Zato naši je pronásledovali až do Benátek, kde pak to co měli hodili dolu a hned bylo několik požárů. Jednou v Triestu přiletělo sedm kapronu (to byly velké bojové europlány), které chtěly bombardovat arsenál a doky, ale náš letec Panfil vzlétl z Artury, zaskočil je a všech sedm sestřelil. Byl to invalida, jednu nohu měl protésu, ale nevadilo mu to v létání, a proto byl mnohokráte vyznamenán. Naše hydroaviony byly ve Fasaně5 na vodě. Hangáry byly prázdné, nebylo jich potřeba, až později a to když v květnu Itálie zrušila dohodu a vypověděla Rakousku válku. My ale hned ráno ve čtyři hodiny vyjeli plnou parou se všemi loděmi co jich v Pole bylo, doprovázeni letadly a ponorkami, ku břehům Itálie a začali jsme od Benátek až do Ankony bombardovat celé pobřeží všemi děly od 37 cm do 35,5 cm, takže si přišel každý na své. Pobřeží bylo demolováno, celá železniční trať, která vede od severu až na jih na pobřeží. To trvalo až do oběda a pak se všechno loďstvo vrátilo neporušeno na svoji základnu do Pola a vše se zas dalo do válečného stavu, abychom byli připraveni na další akce.6 Přístav byl uzavřen barikádou tak, že se nikomu nepodařilo přes ní proniknout a celé loďstvo bylo v klidu. Zajímavé bylo, že Itálie nevyslala žádné lodě ani letadla ani ponorky na obranu a nehcala ničit celé pobřeží našimi loděmi. Bylo vidět, že jsme je překvapili. Oni s tím nepočítali a měli velký chaos. Ani francouzské loďstvo nebylo ke spatření.
Jednou vjížděl za noci civilní praník do přístavu, a proto mu musela býti barikáda otevřena. Parník proplul a služba zatáhla barikádu, ale s tím uzavřela i nepřátelskou ponorku do sítí tak, že nemohla ven a zůstala chycená. Pracovala strojema dopředu i dozadu, ale nic se nadařilo, zapletla se šrouby do železné sítě. Lomcovala celou barikádou a v tom se na břehu automaticky odpálila signální raketa, který hlásila, že někdo je mezi barikádou. Hned byl alárm. Z obou břehů se rozsvítily světlomety 150 cm, z každé strany dva a osvětlovaly celou barikádu v délce šesti set metrů. Baterie byly připraveny zahájit palbu. Najednou se vynořila ponorka a z ní vyšel námořník a mával bílým světlem, což znamenalo, že se vzdává. Ale kdepak, naše baterie si ještě nevystřelila, a tak dala jedna baterie ránu, pak začala druhá, a tak ponorku potopily. Byla to škoda, mohli jsme mít o jednu více. Z ponorky se zachránilo sedm mužů z 36členné posádky. Byli odvezeni do přístavu k vyšetření. Byl mezi nimi velitel ponorky, který měl za úkol v přístavu potopit bitevní lodě. Měl na palubě dvanáct torpéd a čtyři vrhače torpéd. Byla to francouzská ponorka Kurie7. Místo se hlídalo do rána a pak se přitáhl velký gránik, šest potapěčů se pustilo na dno, uvázali ponorku řetězy a gránik jí pomalu odtáhl. Tekla z ní voda, tak ji odtáhli do arsenálu do doku a když byla voda z doku vyčerpána, tak zůstala ponorka na suchu. Potom se dobře prohlédla. Utopené námořníky vynesli ven, odvezli na hřbitov a pochovali. Ostatní věci jako torpeda, miny, děla, munici, proviant a podobně se vynesly na patřičná místa. Jelikož byla střelbou poškozena, zůstala Kurie v opravě a když byla celá opravena, byla přidělena mezi naše ponorky. Německo mělo v Pole svoji základnu pro ponorky, které propluly Džibraltarem do Středozemního moře, do Adriatického k nám, odkud pak dělaly výpady řízené vrchním štábem v Berlíně. V arsenále si ponorky sami stavěli. Také jednu loď která pak sloužila jako loď mateřská. Ta pak dávala rozkazy ponorkám, které byly na moři a také je zásobovala vším, co by mohli proti Francii a Itálii potřebovat.
Jelikož jsme stále stáli v přístavu a nikam nejeli, dali nám Němci z Berlína rozkaz, aby bitevní kolos Viribus8 a Radecký vyjeli ven na moře až do Kotoru. Velitel celého loďstva admirál Haus9, který byl na Viribusu pochyboval o takovém rozkazu, aby on sám nechal lodě pro nic potopit, ale rozkaz musel splnit, a proto dal sám rozkaz, že v noci pojede Sankt Ištván jako první a Radecký jako druhý, což se také stalo.10 Viribus a Ištvan jsou stejné lodě, jeden typ, a proto bylo pro nepřítele svaté, že první z lodí je Viribus a velitelem loďstva admirálem Hausem. Lodě byly napadeny a Ištván byl dvěmi torpédy potopen i s posádkou nepřátelskou ponorkou.11 Ponorka zmizela, radecký se otočil a jel zpátky do Pola, kde všechno ústně hlásil admirálovi. Po krátkém čase byl odvolán admirál Haus do Berlína k válečné poradě do hlavního štábu. Asi za tři dni přijel zpět, onemocněl a zakrátko zemřel.12 Tady nebylo něco v pořádku.13 Na jeho místo byl jmenován admirál Něgován14, který také nechtěl zbytečně nechat potopit loďstvo, a tak přišlo k tomu, že třináct admirálů šlo do výslužby a nejstarší z nejmladších byl jmenován admirálem veškerého loďstva v pole. Byl to Horty15, který byl na Viribusu. S loděma se už vůbec z přístavu nevyjelo, poněvadž se válka chýlila ku konci a bylo vidět, jak Němci kvapem opouštějí Polu vlakem na Vídeň a dále. Horty byl první, který z Viribusu z Poly utekl do Budapeště, kde byl pak správcem Maďarska při rozpadu Rakousko-Maďarské monarchie. Německé ponorky byly před přístavem Pola vlastním mužstvem potopeny, aby je nedostal Ital ani Jugoslávec. Bylo jich sedm menších a šest velkých, celkem tedy třináct ponorek. V Pole začínal být chaos. Každý utíkal, neboť Taliáni házeli letáky, že budou přístav bombardovat. Po útěku Hortyho se všema Maďarama nastoupil na jeho místo na Viribusu linienschiffskapitän Janko Vukovič. To už se udělalo matrosen komitat16 odkud se pak dávaly rozkazy. Za Maďarama utekli Němci, Poláci, Rumuni, Istriáni, Slovinci, Chorvati, Dalmatinci a Češi zůstali na svých místech (většinou mašinisti, doktoři, hudba) a udržovali stroje lodní i v arsenále pod parou do času, až to někdo od nás převezme. Já jsem měl rodinu ve Stignaně, a proto jsem si vzal dovolenou a zavezl je do Prahy.
