opuštění Colomba
překročení rovníku
křest Perunem
Cesta do Batavia

Křest při překročení rovníku

Když už na lodi bylo všechno v pořádku a připraveno na další cestu k rovníku, siréna zahoukala a na břehu stojící obyvatelstvo Colomba nás na další cestu do Austrálie pozdravovalo. Kotva se vytáhla a trubačem byl dán rozkaz „salut station backbord“. To se na metr od sebe rozestavili námořníci oblečeni v bílém a čekali až boocmann třikrát zapískal. Mužstvo v pravé ruce čepici vyzdvihlo vzhůru a provolala slavnostní: „hura, hura, hura“. Co jsme míjeli pevninu Colomba hudba hrála a pak byl rozchod. Stroje pracovaly dobře a rychle tak, že jsme se stále od země vzdalovali, až jsme zas neviděli nic jiného než moře a oblohu. Cestou se dělaly přípravy na překročení rovníku na druhou polovinu zeměkoule. Při té příležitosti se podle starého zvyku provádí druhý křest. Takovému křtu nikdo neunikne, ani se neschová, aby ho nedělal. Vypíšu vám teď do detailu, jaké to bylo.
    Je to historický děj každé lodi, která jede přes rovník, neboť přechází na druhou polovinu zeměkoule právě v ta místa, kde slunce kolmo svítí a nemá nikde stínu. Přístroje právě ukázaly, že jsme na rovníku, a tak velitel lodi nechal zastavit stroje a za malou chvíli jsme úplně stáli v širém moři. Bootsmann, jako nejstarší z mužstva na lodi, se oblékl do šatů Peruna, vládce moří a sedl si na zemní lafetu (kola od kanonu 7 cm), která byla maskovaná jako za doby starých Římanů. Dvanáct černochů ho táhlo přes celou palubu (těch dvanáct černochů byli námořníci, kteří se celí sazema natřeli, všelijak ozdobili, aby vypadali jako skuteční černoši). Na zádi lodi se průvod zastavil a Perun přednesl řeč z Argumentu před shromážděným mužstvem i důstojnictvem. Na palubě byli všechni, nikde žádná stráž nebyla, dokonce i topiči od kotlů museli na palubu. Jenom jeden spolehlivý zůstal na místě, aby v daném rozkazu mohl spustit všechny pumpy. U hadic byli již připraveni starý námořníci a čekali na rozkaz: „Já vás křtím.“ U schodů do podpalubí také stáli s hadicemi, aby nikdo suchý nemohl utéci. Po proslovu velitele lodi o významu křtu a Peruna, vzal do ruky cedník, namočil do škopíčku s vodou a kropil říkaje při tom: „Já Vás křtím.“ V tom začaly pumpy chrlit spoustu vody a námořníci stříkali, jako kdyby hořelo. Proto byl kde kdo na kůži mokrý, nikdo nezůstal suchý, ale nic to nevadilo, neboť bylo vedro kolem čtyřiceti – padesáti stupňů celsia, a tak se nechal každý dobrovolně postříkat. Perun to odnesl nejvíce. Všechny hadice se zaměřily na něho. Po ukončení vynadal všem co měly hadice, neboť je k nim sám postavil v domnění, že bude od toho ušetřen. Ale oni stříkali jako divoši, toho smíchu co bylo, nedá se vypsati. Jak jsem již psal, v takovém horku byl náš úbor jednoduchý, plavky a ručník zavěšený na krku, abychom se mohli utřít, jak jsme se potili. Důstojník, který měl službu na velitelském můstku, byl také mokrý. Stalo se, že jeden důstojník utekl do kajuty a proto těch dvanáct černochů šlo si pro něho. Aby se ten důstojník od nich nezamazal, nechal se polít ze škopíčku před kajutou. To vše trvalo asi hodinu, pak se pumpy zastavily, paluba usušila, každý zaujal svoje místo, kdo byl na stráži a ostatní si polehali na palubě, aby se usušili na slunci. Pak se rozdávalo víno, stroje se daly do pohybu a jeli jsme do Batavia¹. Jak se říká, námořní život je veselý a také byl veselý celý ten čas co jsem sloužil. Cestou se nic nedělo, sprchy byly stále v činnosti, kolem dokola jen voda a obloha. Když jsme vyšli na pevninu, tak se kupovalo vše co se líbilo. Stříbro, hedvábí, porcelán a vůbec vše, co jsme viděli, abychom měli nějakou památku z cesty za rovníkem. Já osobně jsem nic nekupoval, neboť jsem to neměl komu posílat. Rodiče jsem už neměl, tak jsem jako samotář svobodný (bylo mě devatenáct roků) užíval sám pro sebe. Za peníze se dalo všechno koupit, i tu mořskou pannu. Žold byl dobrý ve zlatě, na lodi ho nikdo nemohl utratit, leda jen ve víně a toho jsme měli dost, nebylo třeba kupovat a když se přišlo na pevninu, tak si každý koupil a dopřál toho, co na lodi nebylo.
    Cestou jsme potkávali různé lodě obchodní, které nás zdravily stažením třikráte vlajky a my jedním stažením vlajky poděkovali. Předpis námořní jest, že každá civilní obchodní loď je povinna válečnou loď pozdravit. Viděli jsme také různé velké ryby, které se vymršťovaly z vody. Mezi tím jsme dostihli přístavu Batavia.
    Jak jsme zakotvili, byl spuštěn člun, důstojnictvo vyjelo jako první a hudba v druhém člunu následovalo první. Byli jsme vyparáděni, nástroje jsme měli vyleštěny a noty v bedně uloženy. To se opakovalo v každém přístavě. Profesor, který se pak za několik dní vylodil s četou námořníků na průzkum pralesů, doprovázel důstojníky v každém přístavě. Když hudba přišla do určeného hotelu, vyčkávala příchod důstojníků, pak zahrála uvítací pochod a následoval celý program do pozdních hodin. Na loď jsme přišli v pořádku a šli jsme spát. Odpoledne byla zkouška a večer opět do hotelu.
    Znenadání byl však profesor odvolán zpět do Vídně a naše loď „Aspern“ byla určena do čínských moří k hájení našich konsulátů, neboť vypukla Rusko-Japonská válka. Psal se rok 1904.

Poznámky pod čarou

1.   Džakarta, indonésky Jakarta, dříve Batavia, je hlavní a největší město Indonésie.