Konečně v Pole
V půl jedenácté jsme konečně dojeli do konečné stanice Pola, která je prvním válečným přístavem rakousko-uherského válečného námořnictva. Druhý válečný přístav je Šibenico a třetí Cotor1. Jak jsem vystoupil z vlaku, byl jsem předán na peróně tam stojící námořní pohotovosti, která mě pak odvedla do námořních kasáren. Šli jsme okolo celého přístavu a arsenálu. Cestou jsem viděl na břehu uvázané velké bitevní lodě Ireservo a dále pak na moři uvázané lodě na bóji. Také jsme šli okolo staré areny z dob římské dynastie, kde se odehrávaly různé hry. Celý přístav se mi zdál jako nějaká továrna na konservování ryb, neboť to bylo cítit rybinou. Nevěděl jsem, kam se mám dříve podívati, neboť každým krokem vpřed bylo něco nového, co jsem ještě nikdy neviděl. Takový přístav má vše, neboť mimo námořnictva tam byl pěší pluk a dělostřelectvo a tvrze, kde byla děla 24 cm namontována s hlavněma do šírého moře. Se mnou jdoucí námořníci se vyptávali odkud jsem a proč jdu na vodu, ale na to jsem neměl čas abych odpověděl, neboť jsem se díval okolo sebe. Najednou jsme zatočili doprava a před námi se objevila velká námořní kasárna.
Vešli jsme do budovy, vedoucí čety odevzdal důstojníkovi moje papíry, co jsem dostal v Praze a po obvyklém zápisu mě uvedli do prvního patra ke třetímu útvaru a vykázali mě postel abych ulehl. Místnost byla velká. Bylo tam dvacet čtyři postelí, uprostřed stůl, dlouhé dvě lavice a na stole olejová lampa opatřená ochranným sklem a mřížkou. Rozhlédl jsem se po místnosti a viděl, že na některých postelích spí námořníci. Ale kde pak! Leželi tam takoví jako jsem byl já, mladí nováčci. Nevedl jsem žádné řeči, byl jsem unaven, tak jsem se svlékl, zabalil do dek, neboť se tam netopilo a byla zima a než bych napočítal deset, usnul jsem. Jak jsme tak spali, byli jsme vyrušeni neobvyklým zvukem
a to hrou na kytaru, trubky, hrnce a puklice, doprovázenou zpěvem všech národů co jich Rakousko mělo. Taková kapela se utvořila ze starých námořníků, kteří vyrabovali kuchyňské náčiní aby mohli zpěvem a hudbou přivítat nový rok 1901. My všichni kolik nás ve světnici bylo, sedli jsme si v posteli a koukali jeden na druhého, co se to venku děje. Najednou vběhla takzvaná kapela do místnosti, řádila jako divoši, trochu již rozjařena a vybízela nás, abychom se oblékli a následovali ji do kantýny, která výjimečně měla povoleno mít otevřeno do dvou hodin (jinak se v deset zavírá). Nedalo se nic dělat, oblékli jsme se a šli s nimi do kantýny, kde nám, ještě civilistům, vykázali stůl a donesli víno. To jsme pak museli zaplatit, ale nebylo drahé. A tak jeden starý námořník všem nalil, zvedl číši a řekl: „Belnovo anno 1901“2. On byl totiž Talián. A tak jsme se společně napili, pak ještě a pak ještě a dost. Pociťovali jsme již, že víno není voda, a tak jsme šli raději spát. Nechali jsme několik litrů vína na stole, aby si naši noví kamarádi do toho nového roku přilepšili, a když jsme odcházeli, provolali jsme společně: “Bona note“3, což znamená dobrou noc. Teď teprve, když jsme se octli venku, dělalo nám víno těžkou hlavu, a tak jsme se ani nezlobili, že jsme šli spát.
Spali jsme dobře až do rána, když v pět hodin službu konající volal na chodbě: „kafé, kafé“. Pro ně si každý musel jít sám. Tak jsme si půjčili nádobku a jeden za druhým jsme si kávu vypili, kdo měl co z domova si zakousl, ostatní jen pili.
Po snídani přišel službu konající a ukazoval nám, jak se skládají deky a rovnají na postel. Celý den se nic nedělalo, chodili jsme po kasárnách a dvoře.
Oběd byl v půl dvanácté neboť ve dvanáct hodin přišla před kasárna námořní hudba, zahrála několik kousků a při tom se rozdělovala služba. Několik čet bylo určeno do pracháren, do arsenálu, nádraží, velitelství a na různá místa, kde se hlídalo. Po této ceremonii hudba umlkla, čety odešly a opět byl klid. K obědu jsme měli dobrou hovězí polévku, čerstvý bílý chléb, maso hovězí, knedlík, omáčku a čtvrt litru vína. Najedli jsme se dobře a chutnalo nám všem. Nádobí, které jsme si vypůjčili, musel každý dobře umýt a odevzdat. Večeře byla v pět hodin a to: fizulový salát4, chleba a víno. Každý den bylo něco jiného a to se pak po týdnu opakovalo.
