V Singapuru
Haló bylo nesmírné pro všechny, neboť jsme měli vyrazit tam, kam jsme chtěli a přáli si toho. Profesor a jeho zavazadla byli vyloděni, aby si mohl nastoupit na civilní loď, která jede do Triestu. Už jsme na pevninu nikdo nešel, doplnilo se uhlí a voda, zvedli jsme kotvu a jeli opět zpět na severní polokouli přes rovník až do Singapuru. Cesta z Batavie vedla průlivem Sundským a odtud na sever. Tentokráte se jelo podél pobřeží ve vzdálenosti asi deseti mořských mil (jedna mořská míle má tisíc osm set padesát dva metrů) takže jsme viděli celé pobřeží, a proto měl každý oči jak na stopkách, aby mu nic neušlo. Bylo by to opravdu škoda, neboť to přinášelo stálé vzpomínky na takovou cestu po moři. Je dobré vidět nejenom města, ale i národy a jejich zvyky.
Do přístavu Singapur jsme přijeli časně z rána, hodili kotvu a jelo se hned pro proviant a poštu. Ta za námi jezdila parníkem a stalo se také, že jsme stále poště utíkali, takže jsme ji dostali až za měsíc, ale potom jsme zase měli co číst. Adresa k nám byla: Feldpostant Triest S. M. S. Aspern. Pošta z Triestu ji pak za námi poslala v pytli. Také se stalo, že poštovní nás parník volal signály, abychom si přijeli pro poštu;obě lodě zastavily, hned se spustil člun a pro poštu se veslovalo v širém moři. Z parníku nám spustili poštu do člunu, zasalutovali a jeli si svojí cestou. A my opuštěni v moři veslovali jsme zpět k naší lodi, zahákovali člun a ve chvíli jsme byli vytaženi na palubu. Stroje se daly do pohybu a po vybrání doporučených služebních dopisů, rozdávala se pošta mužstvu a dopisy donesly dobré i špatné zprávy z domova.
Singapur1 je krásný přístav v jižní špici poloostrova Malacký (na 105 stupni poledníku a 150 km od rovníku na sever)2. Město je úhledné, čisté, cesty jsou vysázeny palmami. Cizinci chodí v bílých šatech s helmou na hlavě proti slunci a domorodci polonazí pracují v přístavě na lodích tam stojících, které zboží vykládají neb nakládají ve dne i v noci. Policii obstarávají domorodci oblečeni do anglických šatů. Stojí na všech ulicích a křižovatkách a běda tomu, kdo by přešel ulici než by strážník dal k přechodu povel. Ve vilových čtvrtích je nádhera. Okolo vil samé palmy a zahrady, které jsou vkusně upraveny od angličanů a velmožů tam žijících. Cesty jsou asfaltové a čisté. Většina těch vil jsou konsuláty všech národů, které vynikají přepychem a policisté, kteří udržují pořádek vyplatí na místě obuškem každého, který neposlechne a nebo se rychle neuhne autu, kterých jezdí mnoho za sebou. Rykša je jeden z nich, který často dostane.
V přístavu jest mnoho zaoceánských lodí od všech států. Domorodci Indové jsou chudí, jako všude jinde a práce mají dost. Když jsme přijeli do přístavu, tak se šlo hned na poštu a tam už byly pro nás připraveny pytle, které se odvezly na loď a rozdaly se. Odpoledne bylo volné, mužstvo šlo na pevninu a hudba ke konzulovi. Jelikož jsme stále postupovali k východu, museli jsme hodiny posunouti ku předu, neboť slunce vycházelo dříve. Když jsme vystoupili na pevninu, sedli jsme si do rykši a jezdili jeden za druhým po městě, abychom si ho prohlédli a něco z toho měli. Když už nás jízda omrzela, dobře jsme zaplatili a rykšové z toho měli radost. Teď všichni kolik nás bylo, šli jsme palmovou alejí neznámo kam, ale líbilo se nám v tom parnu mezi palmami se procházeti a sledovati ženy domorodců, které bez držení nosily na hlavách velké džbány a chodily pro vodu pitnou. Neměli jsme co dělat, tak jsme pomalu šli za nimi, abychom viděli, kam až pro tu vodu chodí. To už jsme potkávali i jiné ženy, které už vodu nesly a byla to děvčata kolem šestnácti – dvaceti roků, dobře vyvinutá, okolo sebe jednoduchou rohož z třásní a jiného snad nic na sobě neměla. Ještě pár kroků a viděli jsme z cesty, jak na takové pasece běhá buvol dokola a tahá za sebou oj, která byla na ozubeném kole. Tak pomocí řetězu, na kterém byly přidělány misky, vytahovaly ze studny vodu. Ženy a děvčata, které tam čekaly na vodu se bavily a smály a my jsme se smáli také. Co jsme tak postávali, viděli jsme na cestě nějakou karavanu. Když přišla blíže, vidíme, že je to dvacet velkých a malých slonů, které ženou do potoka, aby se napili a občerstvili. Kamarád nadhodil, že by jsme se mohli trochu povozit na slonu za nějakou odměnu. Tak jsme jednoho Inda, který seděl na hlavě slona, zastavili slovy: bam baj, bam baj. Požádali jsme ho, aby nás svezl, že mu dáme penny (to jsou anglické peníze) a cigarety, které jsme mu ukázali a on hned říkal: jes, jes, koman, koman, to je: ano, pojď. On řekl něco slonu, ten pokrčil pravou přední nohu, jeden z nás si vyskočil a slon ho chobotem obchvátil a vyhodil na sebe a tak nás bylo pět na slonu. Ten se vydal do rybníka, kde už se ostatní sloni váleli ve vodě, někteří stáli a z chobotu na sebe prskali vodu. Nám se sedělo pěkně. Měli jsme bílé uniformy, hleděli jsme kolem sebe na děvčata, která se nám smála. Ale ať se smějí. Teď jsme si zapálili cigaretu, Indovi jsme také dali a hledíme jak si slon pohrává a cáká chobotem do vody. Ind mu něco řekl, slon si nabral vodu a to hodně a najednou frrrrr na nás a ještě jednou, takže jsme byli na kůži mokrý. Toho smíchu okolo nás! Tak co. Seskákali jsme ze slona do vody a vyšli ven z vody jako hastrmani a nezbývalo nic jiného, než se svléknout, šaty promáchat, roztáhnout na sluníčko a za chvilku bylo vše suché. Oblékli jsme se, Indovi dali rozmočené cigarety a pomalu jsme se šinuli zpět do města něco sníst a vypít. Ještě dobře, že nás nepotkal náš důstojník, ale už bylo dosti šero, tak to nebylo vidět. Nastoupili jsme do rykši a jeli. To už rykša věděl kam, když jsme mu ukázali pít! Zavezl nás do restaurace kde hrála hudba, tak jsme si posedali okolo stolu, bojs přinesl lahvové pivo a k jídlu jsme si dali krájený salám. Jelikož hudba dobře hrála (dámská kapela) tak jsme si také zatančili, ale jenom mezi sebou, neboť tam děvčat nebylo, zato ale plno námořníků z různých lodí, které kotvily v přístavě. Nálada byla pěkná, tancoval jeden s druhým mezinárodně (co je komu do toho). Takový tygr bál, to si může jen námořník dovolit. Děvčata od hudby nesměla tancovat ačkoliv by ráda, a tak jsme toho nechali, zaplatili, sedli do rykši a ten už nás zavezl na molo, kde jsme očekávali člun z lodě. Druhého dne jsme opět byli venku, prohlédli si historická místa a dokonce nás náš průvodce (Ind co uměl trochu italsky) zavedl do obydlí černocha, pak do jejich sezení, kde o něčem rokovali. Průvodce jim něco řekl, nechali rokování a zatančili nám i zazpívali, tak jsme jim dali něco peněz, za které nám moc poděkovali a nám už pak nezbývalo nic než jíti na loď.
