Na lodi Apern
Jaká byla dovolená nemusím ani vypisovat, neboť celý ten čas se nic nedělalo, jen chodilo po návštěvách. Jelikož jsem už neměl rodičů, přespával jsem u bratra Jiřího, který byl zaměstnán u Bendů v kantýně, Mysliveckých kasáren 6. na Hradčanech. Z dovolené jsme se vraceli každý ke svému útvaru a tam dostali knížky s papíry, kam se má každý dostavit. Byly to sice zase jenom lodě, ale už velké, železné bitevní, křižníky, torpédovky a různé další. Mě potkalo štěstí a byl jsem naloděn na S. M. S. Aspern1, která byla určena pro výzkum lidojedů v Austrálii a různého černého plemene, vyslaným profesorem z vídeňského ministerstva.
Stále jsem snil o tom, abych mohl do ciziny a bylo mě toho dopřáno. Asi také pomohlo že jsem byl u hudby. Jak jsem přišel na loď, byl jsem přidělen Bootsmannem2 do joly (malý člun na dvě vesla) aby jsem měl nějakou práci, když se čistí loď. Dále jsem byl pak přidělen k hudbě (na bicí nástroje), která přišla z hudební školy s kapelníkem Václavem Blažkem v čele. Byl jsem s radostí přijat; hudebníků bylo devět a já desátý. Byla to hudba dechová a do smyčcové části se přihlásilo pět z mužstva, co uměli na nějaký nástroj hrát - Tři Češi a dva Němci. Jelikož kapelník byl konzervatorista, sólista na čelo, vycvičil nás všechny dobře a lehce se nám koncertovalo jak na lodi, tak i venku. Abych se nelišil od hudby jako námořník (hudba byla jinak krojovaná) vyfasoval jsem blůzu a čepici s bílou*, abychom byli stejní.
Na lodi bylo již všechno naloženo, celý proviant, víno, uhlí, voda, kuřivo podle objednávky, kdo co chtěl za režijní cenu, která se pak při výplatě srážela. Byly to: doutníky všeho druhu, tabák dýmkový, cigaretový, cigarety všeho druhu, kdo jak si napsal. Dostávalo se, až se opouštěli naše hranice. To bylo u Albánie.
Dne 20. září 1903 jsme vyjeli na dalekou cestu do Austrálie, abychom něco viděli. Míjeli jsme Albánii, dostali jsme kuřivo, pohodlně a s chutí jsme si zakouřili. Pak jsme míjeli Řecko a vjížděli jsme do moře Středozemního. Pluli jsme okolo řeckého ostrova Kréta a pomalu vjížděli do arabského přístavu Portsaid3, ve kterém stál náš křižník Karel VI., který se vracel z čínských moří, kde vyměnil posádky a to v Tiensinu-Takurede*4 a v Pekinu5 (Mužstvo tam bylo vyloděno z lodě Marie Terezie, když byla ve vodách čínských a byla požádána čínskou vládou o pomoc proti boxerům, kteří šli proti vládě. Lodě válečné všech států tam stojící také vylodily mužstvo a táhlo se na boxery až byli rozehnáni. Za to každá vláda dostala od Číny kus území za odměnu a veškeré poplatnictvo bylo nuceno platit Konsulátu a čínská policie byla označena rakouským znakem na helmách a námořní policie s páskou červenobílou červenou s písmenem černým přes M.P. Mužstvo bylo vyloděno z lodí: rakouské, německé, americké, italské, portugalské, anglické, čínské, japonské, španělské a ruské.6) V přístavu Portsaid jsme byli na návštěvě na Karlu VI., kde nám bylo vyprávěno od námořníků všechno možné, jen pravda ne. To nás jen balamutili, aby nám dodali chutě. Pohled na přístav byl krásný. Těch lodí, cizích plachetnic a různého lidu sem tam pobíhajícího. Byli jsme tak vyjukaný, že jsme nevěděli, na co se máme dříve podívat. Po naložení uhlí (které naložili Arabové), nalodili jsme lodivoda a velký světlomet na příď lodě k osvětlení Suezského průplavu za noci. Celá loď byla dva dni špinavá od uhelného prachu, neboť Arabové nosili uhlí na zádech v proutěných košíkách ve váze asi 10 kg a běhali z lodě na loď po prknách při stálém křiku: „alé, alé“ podle toho, jak běhali. Jak vše ukončili, skladiště byly plné, hned se drhla paluba, aby bylo zase čito. Mužstvo se převléklo a druhý den při jízdě kanálem se pralo. Cesta průplavem byla úchvatná. Před očima jsme měli Saharu, pozorovali jsme velbloudí karavanu, která možná směřovala do Mekky, kterou jsme viděli v dáli. Ani v noci se nám nechtělo spát, neboť jsme viděli stále něco nového, zajímavého. Jednou jsme měli práci, když jsme se museli vyhnout lodi, která jela naproti nám. Stroje se zastavily a Aspern byl přitažen k samému břehu. Loď kolem nás volně proplula, my jsme se odpoutali a jeli dál na Suez, kam jsme přijeli až druhého dne. Lodivoda a reflektor jsme vylodili a vyjeli jsme z průplavu do Rudého moře. Také se říká Mrtvé moře7 a skutečně bylo jako mrtvé, neboť bylo takové vedro, že z nás lilo, třebaže jsme byli jenom v plavkách s ručníkem kolem krku, abych se mohli utírat a sprchy chrlily spousty vody celý den k ovlažení. Voda ale byla také teplá a tak jsme si jen trochu větru přáli. Tak jsme byli tím vedrem utrmáceni, že jsme ani nejedli a stále se jen leželo, do ničeho nebyla chuť. V noci bylo příjemně ležet na palubě, ale zase nás překvapila spousta létajících ryb, které jsme házeli zpět do moře. Tak se jelo plných osm dní v horku takovém, že od kotlů byli na palubu vynášeni topiči v bezvědomí. Dával se jim led na hlavu a prsa, což dělalo dobře. Na obzoru v předu se objevila pevnina, která pak byla pevninou přístavu Aden8.
Když jsme zakotvili, zpozorovali jsme, že za námi z Rudého moře připluli čtyři velcí žraloci, kteří se proháněli kolem lodě. Byla to krásná podívaná, na takovou sedmimetrovou rybu, ale běda, kdyby někdo spadnul do vody. Abychom z toho něco měli, zavolal velitel bootsmanna, aby jednu tu rybičku nějak chytl, abychom viděli ve skutečnosti, jak živý žralok vypadá a jakou má sílu. Bootsmann dlouho nečekal, sehnal svoje lidi rybáře z civilu a hned udělali udici na řetízek jeden metr. Pak lano dobře upevnil na udici umotal košili (na bílé se žralok hned vrhne) namazal lojem a hodil to do vody. Velké štěstí bylo, že provaz byl uvázán na palubě, neboť jeden dravec chňapl po košili a ejhle, lano se natáhlo, trhlo sebou a žralok byl chycen, neboť, jak jsme později viděli, se mu do pravé strany tlamy udice zasekla, třebaže sebou zmítal sem tam, až nás několikráte postříkal, jak ocasem řádil. Ostatní také létali jako diví. Bylo nás na té straně mnoho i důstojníci se dívali a fotografovali a nás vykázali, aby se nic nestalo. Bootsmann nařídil, abychom se chopili lana. Bylo nás asi padesát. Drželi jsme lano pevně a žralok sebou zmítal. Najednou trhl lanem a byli jsme všichni na zemi a dobře, že lano bylo dvakrát obtočeno kolem rumpálu na páru.Tak nás bootsman odehnal a přitahoval žraloka k lodi sám rumpálem. Žralok se pořád zmítal, ale byl již unaven (neboť ten manévr trval dvě hodiny) a dal se pomalu táhnout, až přišel řetěz od udice na okraj lodi a rumpál se zastavil. Žralok, který měl ve vodě ocas ještě dva metry cákal jím na všechny strany tak, že až na palubu voda stříkala, ještě chvíli visel na udici a stále tlamou sekal. Neměl vodu a jak měl tu tlamu otevřenou, tak mu do ní bootsmann vrazil handšpalku (to je tři metry dlouhý, do čtverhrana řezaný klacek, s kterým se točí rumpál když není pára) asi jeden metr tak, že žralok jen zachrochtal a přestal sebou zmítati, neboť byl udušen. Jakmile ostatní žraloci se jen trochu od lodi vzdálili, zavolal bootsmann svojeho sluhu, aby šel do člunu a uvázal rybě na ocas lano, které jsme mu na místo spustili. Lano bylo na ráhnu provléknuto tak, aby se mohlo na palubě tahat a tím jsme žraloka vytáhli ocasem vzhůru a udice se povolovala pomalu tak, že obě lana byla natažena a žralok byl uprostřed lan, a tak jsme ho dostali šťastně až na palubu nataženého jak šňůra. Nemohl by sebou hnouti i kdyby byl živý. Každý se hrnul kupředu, aby viděl skutečného žraloka (Taliáni mu říkají Pešekán9 tj. mořský pes). Bootsmann nechal donést sekeru (sekery jsou na lodi aby se jimi mohla lana od člunů rázem přeseknout v čas potřeby) a jeden dobrý námořník obrátil žraloka na břicho, aby hřbetem byl vzhůru a pak mu sekerou (jako mají řezníci nebo tesaři) dal několik ran do vazu a tak oddělil hlavu od trupu. Hlavu si nechal dáti lékař na stůl, aby mohl zuby z čelisti oddělit, vyčistit a na památku darovat důstojníkům a poddůstojníkům. Pro zajímavost pak nechal rozpárat břicho, abychom viděli, co má v žaludku. Neměl tam nic jen pár hlav od slepic, které kuchař důstojníků hodil do vody, a tak bylo vidět, že byl hladový. Jelikož se zbylí žraloci stále proháněli okolo lodě, nechal se žralok rozsekat na menší kusy, které se naházely do vody a ostatní tři žraloci je pohltili. Ocas si nechal bootsmann jako trofej na památku. Potěšeni takovým neobvyklým divadlem, zapálili jsme si cigaretu a debatovali o tom do pozdních hodin. Zajímavé bylo, že malí Arabové přijeli k lodi na malých loďkách vydlabaných ze stromu a prosili nás abychom jim hodili do vody van pen9 (stříbrný peníz asi jako dvaceti haléř). Jak jsme tak učinili, naskákali všichni do vody a prali se pod vodou o peníze, které pomalu klesaly ke dnu. Pak hoši jeden za druhým vylézali z vody a ukazovali peníze, jak je mají v zubech. Divili jsme se jenom, že žraloci budou ještě někde blízko a nejdou na ně. Snad že byli černí, tak je žraloci neviděli? Už jsme toho dost viděli a šli spát, neboť právě trubač volal k nástupu. Život domorodce je jednoduchý. Nemá nic než takové asi jako naše plavky, vykládá a nakládá různé zboží v přístavě na lodě za malý žold, pak vyjíždí na lov ryb na širé moře a tak se živí celý svůj život.
Druhého dne jsme doplnili zásoby uhlí a potravin, ani jsme v přístavu na zemi nebyli, zdvihli kotvu a opustili přístav Aden směr Colombo10. Cesta byla pěkná. Už nebylo tak mrtvo a bezvětří jako v Rudém moři. Tady byl větříček, který trochu ochlazoval. Jinak jsme nic kolem sebe neviděli, pouze sem tam nějaké lodě, které jsme potkávali a jen rackové nás cestou doprovázeli. Třebaže byl větřík, horko bylo nesmírné takže se na lodi nic nedělalo, jen každodenní úklid. Stále jsme se sprchovali. Jelikož bylo vidět spousta vyskakujících delfínů proti větru, odhadovali zkušení rybáři příchod bouře. Také třetí den cesty v arabském moři na 60° poledníku a 10° sev. šířky* nás jedna velká zastihla. Vítr zesiloval a my létali jako malá skořápka nahoru, dolu, na bok. Byl rozkaz všechno mužstvo do podpalubí, vchody hermeticky uzavřít a jen několik statných plavčíků zůstalo na palubě. Vlnobití udělalo velké škody na lodi, na přídi urazily vlny lapače vzduchu a železné tyče držící velitelský můstek byly zohýbány jako proutky. Trvalo to celý den a celou noc a žádnou loď jsme neviděli až konečně před námi na horizontě se nám ukázala zem a třebaže jsme lítali a nic nejedli, bylo nám všem veseleji. Přestože jsme byli unaveni, mysleli jsme na to, jak si to v přístavu vynahradíme.
Konečně jsme dorazili do přístavu na ostrově Ceylon přesně na 80° pol. Velitel lodi po odpálení dvaceti jedna ran z děla ráže 47 mm jako pozdrav Anglii (kolonie) vyplul na břeh a šel se hlásit přístavní admiralitě. Žádal zároveň o vyslání dělníků z arsenálu na loď, aby vše poškozené opravili, což se i stalo. Mezi tím, co jsme tam stáli, vystřídalo se mužstvo s vycházkou na zem, doplňovaly se zásoby uhlí, pitné vody, čerstvého masa, banánů, ananasů, drůbeže, ryb a chleba. Čerstvé maso jsme měli vždy na tři – čtyři dny a když došlo, byly konzervy: guláš, haše, vepřové se zelím a uzené s hrachem. To se střídalo a dostávalo se jen v moři. Suchary a sýr byly jako rezerva na lodi. Když jsme přišli na pevninu, což se dělo každém přístavě, aby se mužstvo vystřídalo, přístav si prohlédlo, různé věci nakoupilo a pohledy poslalo, kdo měl dostatek peněz mohl holdovat podle chutě. A ten co neměl, viděl víc, neboť stále chodil a na všechno se ptal. Výplata byla každý měsíc prvého ve zlatě, a tak si musel každý naše zlaté dvaceti a deseti koruny vyměňovat za anglické, čínské, nebo japonské ve směnárně, kam jsme připluli.
Hudba, ta chodila každý den ven na pevninu, kde hrála u konzula, nebo v hotelu, kam chodili naši důstojníci a tam se spřátelili jak s našimi lidmi z Rakouska, tak i s cizími národy. Odtud jsme pak (dobře pohoštěni) obyčejně k ránu kolem třetí nebo čtvrté hodiny odcházeli na loď, nebo ještě do německého kasina, kde jsme hráli až do páté. Odcházeli jsme v dobré náladě všichni i důstojníci. Jídla a pití bylo dostatek, kouření také, takže nám nic nechybělo a Němci chtěli, abychom stále hráli. Také Radeckého pochod. Byli v kuráži, a tak kdybychom jim zahráli Andulko šafářová, tak by také zařvali "hurá, hurá". Když jsme tak chodili každý den pozdě na loď, dal velitel rozkaz, aby pro nás byla vyčleněna jedna redue (uzavřená místnost, kde bylo dělo 15 cm), aby jsme byli od ruchu na lodi isolováni a mohli se do 11. hod. vyspat. Po obědě byla zkouška, nový kus co kapelník napsal a večer jsme ho hned hráli venku. Kapelník byl konservatorista a kde jaký nápěvek slyšel, hned sepsal partituru, rozdělil hlasy, vyzkoušel, opravil a hrálo se. Návštěvníci hotelu nepřestávali v potlesku a taky jsme museli několikráte opakovat. Hudba hrála na galerii. V sále se kouřilo a bojs11 nám nosili plzeňské pivo, které nám chutnalo, neboť jsme měli dobrou večeři, pět chodů, víno, kouření, pamlsky, zkrátka bývali by nás v pravém slova smyslu na rukách nosili. A tak to bylo všade, kam jsme přišli, neboť ta musika byla česká a dobrý kapelník.
