Jak jsem byl uvězněn a degradován / část II.
Na lodi se měnil velitel a to bylo vždy, že prosby a stížnosti mohl každý přednést. Tak jsem jako degradovaný plavčík Quartimeister instruktor měl nárok na čtrnáctidenní povýšení do svého postupu. Automaticky jsem postoupil již do 2. třídy 28. 5. 1908. a prosba byla přijata. Za týden jsem však byl předvolán k soudu v Pole a soudce mě přečetl rozsudek z Catara a ptal se, jestli je to tak správné? A já na to řekl, že nikoliv a rozčiloval jsem se, ale soudce Hauptmanauditer (Čech) mě uchlácholil, ovšem německy, a řekl: „Počkejte, já vám přečtu nový rozsudek,“ (který byl do mé služební knížky zapsán), z kterého jsem vyrozuměl, že jsem osvobozen od degradace a šarži že mám zpět. Nechtěl jsem sluchu věřiti (v duchu jsem myslel na profouse z něznice Cataro, který mě dobře radil) a požádal jsem soudceho, aby byl tak laskav a přečetl mi to ještě jednou. Tak mě to přečetl celé a česky povídá: „Máte to dobrý a peníze, co vám byly zadrženy, vyplatí vám ten, co vás degradoval – Sch. Cvirkovský.“ A tak jsem v pozoru zasalutoval, poděkoval (se slzami v očích od radosti), na což mi podal ruku a odešel jsem hned k praporu, kde jsem dostal nové bodlo, řemen a nechal si přišít hvězdy. Dostal jsem papíry a šel jsme na loď Gamma, už jako quartirmeister instruktor. Tam ale už zase pro mě měli papíry, že půjdu na loď Zara jako divisionsführer. Loď Zara byla určena pro Suklinge tj. námořní kadeti (školáci)1 a s těmi jsem jezdil a učil všemu co je potřeba na lodi pracovat nebo velet. Jezdili jsme okolo pobřeží Dalmácie, aby poznali břehy Adriatického moře, v kterém snad jednou budou jako velitelé torpedovek, křižníků a nebo ponorek válčit. Loď Zara jest jako cvičná loď mateřské lodi Alpha, jako torpedoškola. Bylo provedeno nalodění mužstva, aby se mohlo vše potřebné nalodit k vyplutí. To jsme stáli u břehu lany uvázáni a není divu, že po laně přejde potkan a na lodi má místa dost, aby si založil svou rodinku. Již jsme byli několik dnů venku na moři a na noc se jezdilo do nejbližšího přístavu. Když tak kadeti leželi na zemi (nechtěli si postele, hengematy, zavěsit) tak se stalo, že potkani jim ukusovali kůži na patě. Ale to se stalo jen dvěma a jednomu se to zbíralo. Bylo to nahlášeno a pak přišel rozkaz od haffenadmirála, aby se na lodi Zara potkani vyhubili. A tak mě velitel Sch. Thun zavolal a ptal se: „Jak by bylo potkany nejlépe vyhubit?“ Odpověděl jsem, že otrávit není dobré, jelikož potkan zaleze, chcípne, hnije a ještě by mohla vypuknout nějaká nemoc. Potkani se musí „vychytat“, což vzal velitel na vědomí a řekl, aby jsem donesl z arsenálu pastě na potkany – dvacet kusů. Každý den jsem koupil špek, určil dva námořníky, aby na kahanu špek upekli, na past drátkem uvázali a když to bylo vše hotové, tak večer po osmé hod. se pasti pololožily na místa, kde potkani nejvíce běhali. Než jsme položili poslední, ty první byly již obsazeny a nebo potkany odvlečeny. V noci se prohlíželo, ale jen sbíralo, aby se neztratili. Chybějící pasti se dokoupily. Ráno jsem hlásil veliteli jaký byl úlovek. Ten se na přídi lodi vyrovnal na truhlářský stůl, velitel ho prohlédl a řekl, aby jsem jen chytal dál, za každého potkana že dostanu čtvrt litru vína. Chytalo se dál a každý den bylo osm až dvanáct potkanů, ale to už to trochu ochablo a jelikož se jednalo o čtvrt litru vína a potkan nebyl, tak se muselo s nimi šetřit. To jsme dělali tak, že pro jistotu se dali tři až čtyři na stranu, kdyby byl malý úlovek (to se pak přidali), ostatní se házeli do vody. Pasti se pak musely přibíjet k podlaze, aby s ní potkan neutekl. Už jsem jich spoustu vychytal a psal jsem si to (bylo to osmdesát čtyři kusů), ale čtvrt litru vína jsem neviděl. Už ani nebrali, nebo už byli vychytáni, kdo ví? A starého potkana ztuhlého jsem nemohl dát na stůl, tak jsem zastavil činnost a dodneška čekám na víno, které jsem měl dostat za vyhubení potkanů na Zaře.
Cvičení, které trvalo dva měsíce dvacet jedna dní, se ukončilo, kadeti se vylodili, jeli do Fiume a loď Zara byla opět uvázána u lodě Alpha, na kterou jsem byl přeloděn 15. 8. 1908 s velmi dobrou známkou. Občas jsem se byl na Zaře podívat se čtyřmi námořníky z důvodu údržby.
Do 13. 9. 1908 jsem byl na Alphě a odtud jsem jel na čtrnáctidenní dovolenou do Prahy, když jsem dostal peníze za tu degradaci. V Praze jsem chodil sem tam a dovolená uběhla. Bydlel jsem u bratra Jiříka, který byl zaměstnán v kantině v kasárnách polních myslivců č. 6 Hradčany.
Přijel jsem zpět na Alphu, tam setrval tři dni a pak jsem byl poslán do Šibenica na loď Schvarzenberg jako instruktor vyučovat nové plavčíky, jako jsem býval já sám. Byl jsem přidělen k 2. Quartiru jako vedoucí. Dne 2. prosince 1908 jsem byl velitelem Janko Wukovičem dekorován Jubilejním křížem (padesátileté trvání na trůně Franz. Josef I. Vídeň). Vyučoval jsem v lanoví, plachtění, veslování, v pochodu, ve zbrani, s puškou a zacházení s lanem, dělání uzlů a různé práce lodní. Pomalu jsme se připravovali k nalodění na cvičné plachetní lodě Nautilus a Albartos (na Schvarzenbergu od 1. 10. 1908 do 24. 4. 1909 tj. šest měsíců, dvacet čtyři dni a na Nautilusu od 25.4. 1909 do 31. 7. 1909 tj. tři měsíce, šest dní), abychom všechno v prakci vyzkoušeli a ohodnotili zkušenosti všech plavčíků a podle toho je zařadili do tříd. Jezdilo se a plachtilo v moři Adriatickém a navštívili jsme, mimo našich přístavů, také přístavy Řecké a to Patras a Smyrna, odkud jsme pak i v noci jeli pod plachtovím za stálého vyučování až do Pola- Fasana. Nautilus byla komanderní loď, která signálem určila společné cvičení všeho druhu. Na lodi jsem měl na starosti vorkastel to je příď lodě a kotvy. Jak při plachtění, tak při kotvení. Cvičení šlo dobře celý ten čas, až na konec cvičení ve Fasaně, kde obě lodě na signál, z admirálské lodě daný, předváděly cvičení od rána až do oběda. Poslední cvičení bylo pod parou kotvit. A tak, aby to dobře dopadlo, byl jsem od kotev odvolán a poslán ke šlipru2 do podpalubí. Sch. Siebert byl na vorkastelu a mě dával znamení jak mám pouštět kotevní řetěz. Na admirálské lodi, kde byl celý štáb a pozoroval cvičení, byl dán signálem rozkaz všechny plachty smotat a pod parou kotvit. Já jsem byl v podpalubí se šesti starými námořníky. Byli jsme připraveni, až nahoře uvolní kotvu. Kotva byla hozena, ale stal se omyl a to, že velitel místo plnou parou vzad dal plnou prarou vpřed. Při tom se kotva tak pevně zachytla, že se celá loď nahnula na bok. Dostal jsem rozkaz povolit řetěz, a tak přes rameno (šliper) přešlo několik desítek metrů řetězu, které se poškodily a nemohli jsme je zastavit. Paluba praskala, div že se nevytrhla v místech, kde byl šliper. Až konečně velitel zpozoroval omyl, v telegrafu do strojovny přehodil telegraf na plnou parou vzad a loď zůstala stát. Albatros dobře zakotvil a všichni se dívali na Nautilus, co se tam děje. Tím bylo celé cvičení ukončeno a jeli jsme do přístavu Pola na boji. Mezitím se sundavaly plachty z ráhnoví (reservní se vytáhly ze skladu) a připravovaly se k odevzdání do arsenálu k opravě. Najednou přišel dotaz, proč se nehlásí poškození kotevního řetězu dvě šekle (tj. padesát metrů) a proto jsem byl volán k raportu jako původce pokaženého řetězu. A přes moje ujištění, že za to nemohu, že jsem šliper se šesti námořníky nemohl udržeti, když stroj místo vzad šel vpřed, se velitel rozčílil a dal mě za trest jeden měsíc botdarest (nemohl jsem na pevninu). Jelikož jsem šel do civilu, tak jsem nechtěl soudně zakročit, abych se zbytečně nezdržoval a šel jsem domu jako Bootsmannsmaat Telegraphen Baugrupenführer Instrukror. Na Nautilusu jsem byl tři měsíce šest dní bez trestu a s dobrým vysvědčením. Než jsem šel od námořnictva domů, byl jsem přeloděn z Nautilusu na Bellonu, kde jsem byl Deckmeister, a tak dodělával poslední trest. Po vypršení lhůty jsem opustil přístav Polu a vlakem jsem jel do Prahy, kde jsem se na nějaký čas ubytoval u bratra Rudolfa.
